Deník blbé blondýny (2)

Už jsem psala, že jsou kluci na táboře. Hned ten první večer Lukáš volal, že je děsně naštvaný, protože v základním táboře není třigéčko a že mu děsně dlouho trvá vkládání fotek na fíbko. Uklidňovala jsem ho, že jen co vyrazí na lodích, bude to jinde jistě lepší. Lukáš se mě zeptal: „Víš vůbec o čem mluvím?“ Snažil se mě poučovat, jak je jeho život nesnesitelný a zbytečný bez třigéčka, načež jsem jej opět uklidňovala, že to určitě bude jinde lepší. Čímž jsem si samozřejmě nemohla být jistá, ale maminky jsou tu od toho, aby pohladily a pofoukaly.

Lukáš mlel pořád tu svou, že kdyby to býval byl věděl, nic by nesliboval a nikam by nejel a že je to naposled, co kvůli bráchovi někam jel, protože doma zanechal nedohranou hru. Připomněla jsem mu, že za svůj slib dávat na táboře na Adámka pozor, dostal od tatínka jeho ajfouna, že Adámek je ještě malý na to, aby jel na tábor sám a že může být rád, že zažije nějaké dobrodružství jinde než na počítači. Lukáš uznal, že za toho ajfouna se mu to vyplatilo, že byl díky telefonu mezi klukama za kinga, ale jen do té doby, než jim vedoucí zakázal telefony používat. Pouze prý v nejnutnějším případě, stejně tak, jak jej prý používá on. Je to prý děsný magor, nosí na krku zelený šátek sepnutý krabičkou od sirek Safety Matches, u pasu na pravé straně má nějakou dlouhou kudlu, chybí mu přední zub a nechává si říkat Zubr. Prostě absolutní mimoň, smál se Lukáš, vypadá prý jak indiánská stařena a na levé straně pásku má připnuté nějaké absolutně nemožné pádlo. Moc jsem tomu nerozuměla, vždyť jsou kluci na vodáckém táboře, ale Lukáš mi to vysvětlil, že Zubr má na pásku nějakou předpotopní nokii v igelitovém pouzdru, která snad nemá ani barevný display. Proto se Lukáš prý ani nediví, že Zubr to pádlo vůbec nepoužívá, protože ten jeho mobil má stejné funkce jako toaletní papír. To pochytil od jeho tatínka.

Je prostě jiná doba, já když psala domů z chmelu, pohled dorazil vždy tak tři dny po mém příjezdu. Nebyly žádné esemesky ani fíbko ani ajsíčko. Přesto, že se před Lukášem tvářím, že vůbec nevím, která bije, že nevím, co je fíbko, občas v práci zkontroluji jeho profil, abych se dozvěděla, co se tomu našemu klukovi honí v hlavě, zda už není náhodou nešťastně zamilovaný, či nepodléhá nějaké depresi:) Maminka musí mít přehled, i když musí předstírat, že největším objevem revolučních technologií je pro ní rychlovarná konvice a mikrovlnná trouba. Kam ta doba spěje, to vážně nevím. Lukášův spolužák ze třídy prý utekl z domova, našli jej až v Drážďanech, protože mu rodiče nechtěli koupit nějakého chytrého mobila a proto se mu spolužáci posmívali, že je absolutní socka a trága.

Možná by se někomu mohlo zdát, že kluky rozmazlujeme, ale díky tomu, že Jarda dělá s počítačema, máme doma spousty těch krabiček, o kterých opravdu nevím na co jsou, pokud mají i jinou funkci než lapání prachu. To kluci se však zajímají o všechno, co má display, co Jarda domů kvůli práci přinese. Kluci to s Jardou instalují, zapojují, zkoušejí a Jarda jim o tom zasvěceně vypráví, jaká je to pecka a proměňuje se ve stejně starého kluka, jako je Lukáš, blýskají se mu kukadla, až přestane vnímat, že Lukášovi kolikrát ujede „Ty vole tati, to je fakt hustý“. První a možná i poslední orgazmus z technické revoluce jsem prožila, když naši kdysi koupili první automatickou pračku, seděla jsem pak na bobku asi hodinu a pozorovala otáčení bubnu s takovým napětím, jak bych čekala na vylosování první ceny ve sportce.

Tuhlec si Adámek, to je ten mladší, postesknul: „Škoda, že babička s dědou nemájí skajp, mohli bysme si volat zadáčo a já bych babičce mohl ukázat výzo onlajn. ..A nemuseli bysme tam jezdit.“ Dodal šeptem. Trochu mě ta generační propast děsí, za rodičema na venkov jezdíme dost často, často jezdíme i na chalupu, abychom děti vyrvávaly ze spárů virtuální reality co možná nejčastěji, přesto kluci nedokáží pochopit, proč děda s babičkou mají společně jeden mobil, a bez foťáku, prostě pádlo, nemají žádný mail. Lukáš si tuhlec snad až učurknul, když mu babička říkala, že do baráku žádný „interhned“ nechce, že to slyšela v televizi, že je to samá virová nákaza a proto nebude riskovat, aby to chytly její leghornky.

Bože, děsím se toho až budu ve věku mých rodičů. Vnoučata budou mít implantované fíbko v mozku, mobil pod kůží a monitor v kontaktní čočce. Když jim budu vyprávět, že jsem jako malinká jela vláčkem s parní lokomotivou, budou mě podezřívat, že v mrazáku mám zamražené maso z mamuta.
Nevím, kde to Lukáš pochytil, ale když ho Adámek „otravoval“ u plejstejšnu, Lukáš na něj namířil dálkové ovládání a varoval Adámka slovy: „Neser, nebo tě vypnu!“
Neřešila jsem to žádným unlikem nebo bad commentem na síti, přiskočila jsem k Lukášovi a vyžhavila jsem mu naturalistického facana přes celou tvář. Nic sadistického, ale krásně to mlasklo. Lukáš zkoprněl v úžasu nad mou rychlostí. Omlouvala jsem se mu upřímně: „Sorry Luky, neser se neříká a já vážně myslela, že máš zapnutý ochranný štít.“

Tak to je deníčku pro dnešek všechno.
Krásné léto všem.

Příště se můžete těšit na to, jak dopadl vášnivý weekend na chatě bez dětí a proč říkají Jardovi John Silver.