Už tam nejsem

Vytáhl jsem pistoli z nádrže, zavřel víčko a šel dovnitř zaplatit. "Dobrý den, byl jsem na dvojce." Pokladní se na mě usmála: "Ale vždyť tam pořád jste". Otočil jsem se a opravdu. Byl jsem tam.

Stál jsem u auta, v němž seděla má žena. Tankovali jsme plnou před výletem do Německa. To jsem ještě měl práci a všechny zuby vlastní. Těšili jsme se na krásné dny strávené u jezera kousek od Mnichova, na návštěvu bavorské metropole, kde to i kolem nádraží vypadalo pořád jako v Německu. Afrika byla daleko a Energiewende pouhou myšlenkou v hlavách politiků. ČNB se obávala se deflace a kvantitativně uvolňovala. Coronavirus byl pod pevným laboratorním zámkem a roušky nosili u nás na ulici jenom Japonci. Rusové překračovali hranice pouze s platným cestovním pasem, ropa a zemní plyn plynuly potrubím podle smluv a ČEZ byl sice bohatá firma, ale ne tak nekřesťansky jako dnes. Británie byla členem EU. Vysílala sice signály, že se jí některé unijní nápady nelíbí, ale v Bruselu ji zas tak moc vážně nebrali. Teď vysílá signály naše vláda a taky ji málokdo bere vážně. Za zubní implantát jsem zaplatil to, co bych nedávno dal za ojeté auto, a na konci listopadu nám končí fixace na elektřinu. Na webu čtu o rozvoji umělé inteligence, o poznávání dalekých galaxií a přitom sháním dřevo na zimu, abychom si uprostřed Evropy zatopili alespoň v kamnech, když nám to elektrické topení podle všeho velkou službu neudělá. Strašák deflace se rozplynul a všechno je najednou o desítky procent dražší. I to dřevo, ale přece nepůjdu na klestí!

Znovu jsem se podíval ven a tentokrát viděl jen opuštěné auto. Otočil jsem se k pokladní a řekl: "Mýlíte se. Už tam nejsem. Bohužel".