Klimatický žal po nedělní procházce

Když bylo bratrovi šest, dostal k narozeninám nový semišový kabátek. Aby mu to slušelo, až půjde ten rok do školy. Kabátek byl hezký a bratrovi seděl jako ulitý.

Naparoval se v něm před zrcadlem a matka ho zálibně pozorovala. Ráda, že alespoň jedno dítě se jí povedlo. Byla neděle po obědě, před chvílí přestalo pršet a zpod mraků vykouklo slunce. Byl čas na nedělní rodinou procházku.

Kousek od našeho domu byla konečná autobusů. Vy vyježděných kolejích se po každém dešti tvořila velká louže, probarvená motorovým olejem. Bratr si vykračoval vpředu, já se loudal vzadu a rodiče nastavovali tváře slunečním paprskům. Louže na konečné upoutala bratrovu pozornost. Naklonil se nad ní, aby si zblízka prohlédnul olejové obrazce, když v tom ztratil rovnováhu a rozplácnul se ve vodě jako žába.

Smál jsem se jako blázen až do okamžiku, kdy mně matka vlepila pohlavek, že jsem měl co dělat, abych neskončil v louži taky. Otec chytil bratra za límec a spodní lem kabátku, oklepal ho a postavil zpátky na nohy. Bylo po nedělní procházce.

Už pečlivě vymydlený a učesaný bratr pofňukával, otec za hradbou novin významně mlčel a matka  lamentovala. Proč pořád tak strašně prší, proč svítí slunce, až jednoho oslní, proč pořád fouká, až jeden neudrží rovnováhu a vůbec, proč je takové teplo, když touhle dobou přece vždycky ještě mrzlo!