Jak ze mne utěrky udělaly Evropana

Poslední dobou jsem byl, pokud jde o Evropu, celkem skeptický. Hlavně když mně zelená tranzice vyluxovala účet. Patřím totiž ke generaci, jež zažila éru „poručíme větru, dešti“.

Což byla ve srovnání s dnešními ambicemi úplná prkotina, ale přes veškeré úsilí, včetně několika úvodníků v Rudém právu, si stejně foukalo a pršelo jak chtělo. Ale rozhodně nechci malovat čerta na zeď. Dnes máme úplně jiné možnosti a tak ten souboj s přírodou o podnebí třeba nakonec vyhrajeme.

Velký optimismus ve mně nevzbuzoval ani pohled na zástupy nově příchozích z dalekých krajin. Vím, že zatím k nám nejdou, protože nás ve srovnání například s Němcema považují za chudou holotu. Ale prý bude brzo nějaký rozdělovník, takže se nejspíš i my dočkáme. Je proto nejvyšší čas vidět v tom nezřízeně řízeném příchodu nějaká pozitiva. Četl jsem například, že podle jednoho průzkumu prudce klesl v západních zemích počet lidí litujících, že jim osud nedopřál udělat si selfíčko v Mogadišu. Teď kolikrát stačí zajít jenom kousek od domova a je to. Člověk přitom nemusí být kdovíjaký fištrón, aby si uvědomil i celoplanetárně pozitivní dopad této skutečnosti. Několik kroků, byť třeba i svižnějších, rozhodně nezanechá takovou uhlíkovou stopu jako cesta dopravním letadlem.

Ale abych se konečně dostal k těm utěrkám. To bylo tak. Prostě jsem se jednou ocitl v kuchyni s mokrou skleničkou v ruce. Ohlédnul jsem se za sebe na sporák s troubou, na jejímž madle vždy nějaká utěrka visela. Tentokrát tam ale nevisela. Po čtyřech dekádách harmonického manželství mám samozřejmě dokonalý přehled, kde co je, takže už na třetí pokus jsem otevřel ten správný šuplík. A jenom jsem zíral. V šuplíku nebylo pár utěrek, bylo jich tam pár desítek! Rychle jsem jednu vzal, zavřel šuplík a začal přemýšlet.

Napřed mě napadlo, že se tady za mými zády děly věci, o kterých jsem neměl nejmenší tušení. Ale nechal jsem si to pro sebe. Neměl jsem chuť na emočně vypjatou debatu, která by stejně nejspíš skončila větou: „Abysiseztohoneposral“. Pak mě napadlo, že ve stejný okamžik, kdy jsem já stál před šuplíkem narvaným utěrkama, možná stál někde nějaký chudák, který zoufale zíral do úplně prázdného šuplíku. Utěrek je přece na světě jenom určité množství a když u nás je jich tolik, jinde musí nutně chybět. A došlo mně, že to přerozdělování, na kterém teď stojí Evropa, má asi hlubší význam, který jsem ve své omezenosti až dosud neviděl.

V nejbližší době budou asi na forhontě krávy. Usuzuji tak z rostoucí četnosti článků poukazujících na nebezpečnou koncentraci skotu domácího zejména v Holandsku a v Dánsku. Z mého laického pohledu je sice jedno, jestli metan, oxid uhličitý a oxid dusný vychází z milých přežvýkavců na jednom místě nebo rozptýleně. Ale nejsem odborník. Podle některých by možná pomohlo právě přerozdělování. Takhle na první dobrou bych řekl, že u nás je krav dost a dost, ovšem měli bychom být solidární. To mě jenom přivádí na myšlenku, že s tím zemědělstvím jsou furt jenom nějaké problémy. Co kdybychom ho kompletně zrušili, když stejně je všechno v nákupáku?

Náš soused má troje hrábě. Sice jenom dvě ruce ale hrábě troje. Nikdy jsem ho přitom neviděl, že by třeba dvěma hrabal a na třetí alespoň šlapal. Za socíku jsem chodil k zubaři, který si koupil deset klobouků. Ani jeden mu neseděl, protože to byly malé velikosti, ale když jich vzal deset, byl kus za 1 Kčs. Proč to říkám? Protože všichni jsme svým způsobem potomci pravěkých sběračů. My například těch textilních utěrek. Naštěstí to v Bruselu s námi myslí dobře. Tady seberou, tady přihodí, a my to bereme, protože přece nechceme být ovládáni primitivními instinkty, ale naopak chceme stát v čele civilizačního pokroku.

Nevím tedy, jestli jste úplně pochopili můj vnitřní přerod, ale já už bohužel nemám čas to dále vysvětlovat. Volá mě totiž žena. Ať prý už nechám těch blbostí a jdu konečně utírat.