Škoda, že nejsme jako Vatikán

Místo toho, abychom se poučili tam, kde to dokonale funguje už po celá staletí, uzákonili jsme si přímou volbu hlavy státu. A protože komu není rady, tomu není pomoci, museli jsme se úplně zbytečně rozhádat.

Zbytečně proto, protože prezident nedisponuje takovými pravomocemi, aby stály za rozpad rodiných a přátelských vztahů. Oč lepší by bylo, kdyby se poslanci a senátoři zavřeli v prostoru, kam by nikdo jiný nesměl a kde by měli jenom minimální pohodlí. A v případě, že by ani třetí den nebyli schopni zvolit nového prezidenta, bylo by jim omezeno jídlo, a po pěti dnech by už dostávali jenom chléb a vodu. Jako kardinálové. Nedělejme si iluze. Ti se taky určitě pěkně zhádají a vyčtou si i nos mezi očima, ale nakonec spálí hlasovací lístky a nově zvolený papež předstoupí před dav se vší parádou.

Když už je to tedy u nás jinak, přál jsem si na Pražském hradě ženu. Všichni ženatí vědí, že by to bylo velké oživení. Musí to tušit i svobodní, kteří alespoň koutkem oka sledují domácí i zahraniční politiku. Jedna aspirantka tady byla, ale nevěděl jsem, proč ji vlastně volit. Říkala, že je mladá a pohledná. No budiž, ale to mně nestačilo. Pak říkala, že ráda víno, čímž rázem její akcie stouply. Následně však zase spadly, když jsem se dočetl, že by vyznamenala bratry za Velkou louží. Tak třeba někdy příště to s ženou vyjde. Jsem si jistý, že by prezidentský úřad získal novou dimenzi.