Ještě jsem ani nechodil do školy a už jsem přemýšlel nad životem. Všiml jsem si totiž, že nejen já, ale každý, koho jsem znal, měl maminku a tatínka. Tenkrát to tak prostě bylo.
A mně vrtalo hlavou, jak se vlastně stane, že takový tatínek najde takovou maminku? Čím víc jsem nad tím dumal, tím víc ve mně rostlo přesvědčeni, že to nebude jen tak, že to naopak asi dá dost práce. Ale nejvíc ze všeho jsem se bál, že když budu dlouho váhat, zbyde na mě nějaká šereda. Rozhodl jsem se proto rychle jednat.
O patro výš bydlela Alenka. V bílých lakovkách a punčoškách, v červených šatičkách a s blonďatými culíky zcela splňovala moji představu budoucí maminky. Na druhou stranu jsem ale nechtěl kupovat zajíce v pytli. Proto když jsme se jednou potkali na schodech, navrhnul jsem zajít do sklepa a zahrát si tam na doktora. Zvedla ke mně blankytně modré oči a řekla: "Ty si ale blbej". Ale šla. Jako správná ženská byla taky zvědavá.
U večeře jsem pak rodičům oznámil, že se budu ženit. Otec raději dělal, že neslyší. Zato matka se málem udusila makrelou, o kterou jsme se právě dělili. A hned po večeři mě podrobila výslechu. Trpělivě jsem jí vysvětloval, že už prostě vím, jak to na světě chodí, že se tomu stejně nevyhnu a že v žádném případě nechci čekat, která na mě zbyde. Když jsem nakonec prozradil, že jsem si pro jistotu Alenku ve sklepě pečlivě prohlédl, dostal jsem pohlavek a čtrnáct dní nesměl ani na krok.
To všechno byl výsledek tehdejších stereotypů a zastaralé výchovy. Kdybych věděl, jako dneska vím, že se nemusím za každou cenu držet přežitého modelu maminka/tatínek, že v pokrokovém světě, který určitě brzy dorazí i k nám, si můžu klidně "vyměnit prstýnek" třeba s domácím mazlíčkem nebo s lustrem nebo i s nádražím, byl bych úplně v klidu a nikam nespěchal. Vždyť na tu pravou lásku je třeba si počkat.
