Chlapi, neřvěte tak, soudružka smaží řízky

My tenisté jsme to neměli dříve v zimě lehké. Haly nebyly, energie na rozdávání, soutěžní absťák, a tak jsme o sobotách a nedělích hrávali dopoledne fotbal.

Nejdříve na kurtech, ale ty pak na jaře vypadaly, jako když když na nich přezimovalo stádo divokých kanců. Za klubovnou bylo místo, ale stál tam volejbalový kurt pro dorostenky. Když holky hrály nebo trénovaly, neměly o diváky nouzi. Přiznávám, že jsme dokonce vyvrtali dírku a tou je bedlivě pozorovali i při sprchování. Pochopiteĺně to nezůstalo bez trestu. Jeden z nás se musel oženit.

Pak holky odešly jinam a nám to bylo vážně líto. Ale na druhou stranu nás to jistojistě uchránilo před dalšími oběťmi a dalo možnost hrát fotbal mimo kurty. Plac to byl velmi nepravidelný a hrbolatý a když zapršelo, měli jsme bahno až za ušima. Hráli jsme na hokejové branky bez ofsajdu a bez autů. Aut byl až když někdo překopl plot. U toho se zastavovali kolemjdoucí a měli jsme i pár věrných diváků, kteří chodili pravidelně. V telce toho tenkrát moc nedávali, a sledovat dvanáct dospělých nebo téměř dospělých, jak v bahně honí mičudu a řvou u toho jak tuři, musela být celkem dobrá zábava.

Jednou jsme takhle hráli a řvali, když tu se náhle objevili dva příslušníci VB. Větší a menší. Překvapeně jsme na ně koukali a ten větší začal: "Ehm, chlapi, to u toho musíte tak strašně řvát a ještě k tomu sprostě? Volala nám soudružka tady z baráku naproti, že smaží řízky, potřebuje větrat, otevře okno a slyší..." Čekali jsme, co z něho vypadne, ale asi se styděl a tak vyzval pohledem toho menšího, aby pokračoval. "No, chlapi", navázal menší na většího a ztišil hlas. "Soudružka slyšela ... čů..ku, přihrej!" Přešlapovali jsme v bahně, až jeden z nás řekl: "Když jemu to nevadí." "Komu?", divil se ten větší. Naše pohledy se stočily na kamaráda, který už tenkrát neměl vlasy a na ochranu před bahnem nosil gumový pršiplášť. "No, to sice chápeme", vylezlo po chvíli z toho menšího, "ale probohasvatýho, neřvěte tolik!" Slíbili jsme, že se polepšíme a pozvali je,  ať se po službě zastaví.

Zpravidla jsme každé fotbalové utkání dohrávali v nedalekém hostinci. Vítězové se posmívali poraženým a nutili je, aby platili panáky. Do detailu se probíraly gólové situace, střelci branek se nadouvali jak holubi a pivo teklo proudem. V takových momentech přicházejí často telecí nápady. A tak se jeden z nás vsadil, že "za minutu sežere polárkáč". Vyskládali jsme na stůl sázky, nechali přinést polárkový dort a náš soutěžící si objednal další pivo. Vzal do ruky polévkovou lžíci a na povel "Teď" se dal do dortu a jednotlivá sousta zapíjel pivem, aby mu, jak nám později objasnil, "nezmrzla huba". Stihnul to, ale i předchozí nezřízená konzumace způsobila, že obsah jeho žaludku skončil na podlaze. Vypukla prudká hádka, jestli to platí nebo ne, při které se nám podařilo utrhnout od komína a strhnout na zem kamna narvaná uhlím až po okraj. Hostinec naštěstí nevyhořel, ale musel čtrnáct dní ve dne v noci větrat a my jsme se nesměli k němu ani přiblížit.

A tak jsme si vybudovali vlastní zázemí u našich tenisových šaten. Tam nás taky ti dva příslušníci VB našli. Když nad ránem odcházeli, hulákali na celé kolo, že si to s tou babou vyřídí, aby si stěžovala na tak fajn kluky. A na rozloučenou nám vtiskli každému pořádného hudlana.

Napsáno na památku našeho tenisového klubu v sousedství nemocnice, krematoria a hřbitova, takže jsme to měli všude blízko, který přežil velkou hospodářskou krizi, německou okupaci, Vítězný únor, ruskou okupaci, normalizaci, sameťák, privatizaci i restituce a jehož stoletá historie by možná neskončila, kdyby se na radnici nevylodili bukanýři.