V pražské Bubenči stojí socha maršála Sovětského svazu Ivana Stěpanoviče Koněva. Před pár dny ji opět někdo polil barvou a následně se zase někdo jiný pokusil tu barvu odstranit. Asi nebudu sám, kdo to sleduje s jistými rozpaky.
Maršál Koněv byl voják, kterému osud předurčil projít krvavými řežemi nejstrašnějšího válečného konfliktu v dějinách lidstva. Dělal všechno možné, aby v rámci svých sil a možností přispěl k záchraně vlasti a k porážce hitlerovského Německa. 9. května 1945 vstoupil jako velitel 1. ukrajinského frontu a prvních spojeneckých vojsk do Prahy a ti, kteří na vlastní kůži prožili krvavé hrůzy druhé světové války, v něm tenkrát viděli hrdinu, osvoboditele od nacistické okupace.
Desítky let poté, v době míru, bezpečí a všeobecné nasycenosti až přímo luxusu už není pro mnohé hrdinou, ale padouchem, jenž v roce 1956 řídil potlačení povstání v Maďarsku, o pět let později se podílel na budování Berlínské zdi a osobně měl zaštítit zpravodajský průzkum před vpádem vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. Na jeho komplikovaném osudu se podepsala doba a okolnosti, které v žádném případě nepřály klidnému prožití života. A nabízí se otázka, jestli může být člověk a voják, který si prošel vším tím, co Ivan Koněv, jednoduše nálepkován? Jak bychom se asi, být v jeho kůži, zachovali my?
Pomník maršálu Koněvovi na náměstí Interbrigády v Praze 6 budí zjitřené emoce. Nebyl to dobrý nápad ho tam v roce 1980 postavit, stejně jako není dobrý nápad místní radnice, aby si ho teď ruská ambasáda přesunula na vlastní zahradu. Ale co kdybychom řekli ruské protistraně, podívejte, nám se nelíbí, že ten pomník je jednostranným pohledem na historii a proto je kontroverzní, ale také se nám nelíbí, že je opakovaně poléván barvou. Co ho třeba umístit na místo posledního odpočinku Rudoarmějců?
Nebylo by to svým způsobem takové win-win řešení? Maršál Koněv by zůstal v Praze, kterou pomáhal osvobodit, a navíc mezi svými, se kterými toho tolik prožil. A my bychom se nemuseli stydět. Jedno z jakého důvodu.
