Kdekdo říká, že nálady ve společnost vůči menšinám, hlavně vůči Romům, se radikalizují, že přibývá kriminality a mohou za ni právě Romové. Kdekdo říká, že cizinci jsou problém a že rasistické projevy jsou součást našeho života, jako obrana před nimi. Lidé se považují za rasisty a veřejně to přiznávají. Slyšíme názory, které nejenže se v některých případech blíží vyjádřením nacistického Německa, ale do velké míry také poškozují slušné lidi, a to bez nápravy.
Kde je pravda? Co z toho je realita? Opravdu jsme na tom všichni takhle? Už mě nebaví poslouchat jen tyhle zprávy. Ano, je tu chlapec, kterého údajně zbil Rom, možná že všichni tři útočníci byli Romové. Nevíme. Ale stačí jen zmínka o tom, že by to tak mohlo být a? Lidé jdou do ulic a bojují za svou bezpečnost, nechtějí mlčet. Tohle by se nemělo dít, říkají.
Já říkám, že by se neměly dít jiné věci. A to je především medializace nepodložených informací, která se snad stala v této oblasti v českém prostředí tradicí. Média vytváří povědomí o tom, co si lidé mají myslet a jak se asi mají chovat, strhávají je k akcím v ulicích. Hledají senzaci, a to za každou cenu a dopad si možná neuvědomují. Je tu pořád ten samý chlapec, který si všechno vymyslel, nezbili ho Romové, nezbil ho ani dokonce nikdo jiný. Zranění si způsobil sám. Vlnu obav, strachu a nenávisti ale už nemohl zastavit. Lidé si nepočkali na závěr vyšetřování, ale vydali se do ulic „zastavovat cikánský teror“. Máme svobodu slova a média si mohou dovolit prakticky cokoli, manipulovat s informacemi, nazývat lidi nepřizpůsobivými, škatulkovat jedince kvůli příslušnosti do určité sociální skupiny. A co oni „nepřizpůsobiví“? Dostane i druhá strana stejný prostor pro vyjádření svého názoru?
Slyšíme většinou názory jen z jedné strany. Do našeho povědomí se pomalu vkrádá myšlenka, že společnost je opravdu jen a pouze xenofobně nastavená a že lidé veřejně přiznávají, že tu nikoho „jiného“ nechtějí. Čechy Čechům.
Já se ptám, zda je to opravdu tak? Zda je tohle ta realita, kterou žijeme. V jistém ohledu určitě ano. Jen se zapomíná i na druhou stranu mince, která není ani populární, ani tak mediálně lákavá. Jsou to lidé, kterým jinakost nevadí a jejich názory nejsou ani nesnášenlivé, ani xenofobní. Jsou to i lidé, kteří v České republice našli svůj domov a žijí podle pravidel české společnosti, takzvaně nedělají problémy. Těchto lidí a jejich příběhů není málo, jen o tom nikdo nemluví. Proč taky? Možná by potom celá ta domnělá realita vypadala úplně jinak.
Radka Vejrychová
koordinátorka programu Společně k rozmanitosti
