„Reklama nesmí být v rozporu s dobrými mravy, zejména nesmí obsahovat jakoukoliv diskriminaci z důvodů rasy, pohlaví nebo národnosti nebo napadat náboženské nebo národnostní cítění, ohrožovat obecně nepřijatelným způsobem mravnost, snižovat lidskou důstojnost, obsahovat prvky pornografie, násilí nebo prvky využívající motivu strachu“. § 2 odst. 3 zákona č. 40/1995, o regulaci reklamy
Tolik zákon. A teď jedna názorná ukázka, co je všechno možné na poli reklamy u nás:Nahá, krásná žena sedí na záchodě a nedostatečně se zakrývá pouze velkou knihou. Pod tím je nápis „výcuc všeho co smrdí“ a odkaz na firmu. Po naší stížnosti k živnostenskému úřadu jako správnímu orgánu, že se jedná o sexistickou a neetickou reklamu, zmíněná firma začala používat tuto reklamu: Starší, spoře oděná žena s cigaretou v puse a láhví pod sebou sedí na záchodě a pod tím je nápis „výcuc všeho co smrdí“.Jednoho nebo jednu by napadlo, jestli by takové reklamy snad neměl někdo regulovat a největší excesy postihovat. Zdá se však, že regulační orgán, a to Rada pro reklamu, což je občanské sdružení, které dohlíží na etičnost reklamy, však zrovna tato reklama nechává klidnou. Odpovědí na naši stížnost je mlčení a nečinnost. Přitom tato Rada by měla posuzovat a vykládat, které reklamy jsou neetické, kdy se jedná o diskriminaci a z pozice své autority kultivovat prostředí reklamy.No ještěže tady máme i Nejvyšší správní soud, který v těchto případech dokáže rozhodovat kompetentněji. Pro vás, kteří jste také fanoušky či fanynkami tohoto soudu, je tady výborný rozsudek věnovaný diskriminaci v reklamě ze dne 15. 10. 2013 čj. 1 As 46/2013. Pokud byste si chtěli přečíst celý rozsudek, tak jej najdete na webových stránkách soudu a běžte směle do toho, soudci a soudkyně Nejvyššího správního soudu totiž umí napsat rozsudek srozumitelně i pro ty bez právního vzdělání a najdete tam i mnoho odkazů na fungování reklamy v zahraničí. Čte se to skoro jak beletrie, před spaním vřele doporučuji! Konec konců kde jinde si přečtete o německé zábavě v házení liliputů do dálky, nebo jak využít pomočování náctiletých černochů z problémových londýnských rodin v reklamě.Teď už ale vážněji. V tomto rozsudku se soud věnoval výkladu diskriminace z důvodu rasy v reklamě, odůvodnění rozsudku je hodně zajímavé a použitelné i pro jiné diskriminační důvody včetně toho, který zajímá NESEHNUTÍ, a to diskriminace na základě pohlaví.Soud rozhodoval o nechvalně proslulé reklamě „Měl jsem se líp učit“, kdy pracovníci převážně romského etnika pracující na výkopových pracích v centru Prahy byli oblečeni do triček s výše zmíněným nápisem a s odkazem na www.skoly.cz. Nejvyšší správní soud v rozsudku jednoznačně zdůvodnil, že jakákoliv diskriminace z důvodů rasy, pohlaví nebo národnosti automaticky představuje rozpor s dobrými mravy. Nelze se totiž domnívat, že by existovala diskriminace z důvodů rasy, pohlaví nebo národnosti, kterou by bylo možné považovat za souladnou s dobrými mravy. Naopak, pokud správní orgán shledá, že reklama obsahuje diskriminaci na základě některého z uvedených důvodů, musí takovou reklamu vždy považovat za rozpornou s dobrými mravy. Pro naplnění zákona o regulaci reklamy tedy není vůbec na místě posuzovat „intenzitu diskriminace“, podstatné je, zda byla přítomnost diskriminace z důvodů rasy, pohlaví nebo národnosti prokázána či nikoliv.Dále soud uvádí, že v případě druhu diskriminace neuvedeného v demonstrativním výčtu § 2 odst. 3 zákona o regulaci reklamy je nutné řádně odůvodnit, že použití dané diskriminace dosahuje takové intenzity, že je třeba reklamu považovat za rozpornou s dobrými mravy.Vedle reklam, které jsou v rozporu s dobrými mravy, existují rovněž reklamy, jež mohoubýt označeny za „reklamy proti dobrému vkusu“. „Nevkusné reklamy“ však nejsou protiprávní a nelze tak za ně ukládat sankce, sankcionovány mohou být pouze např. veřejným míněním.Soud se rovněž zabýval otázkou zavinění zadavatele reklamy a konstatoval, že zákon o regulaci reklamy stanovuje objektivní odpovědnost za porušení povinnostístanovených tímto zákonem. Pro konstatování porušení zákona o regulaci reklamy proto není relevantní zkoumat zavinění zadavatele reklamy, zadavatel naopak odpovídá za výsledek, tedy za působení reklamy jako celku. Takže pokud rádio Kiss Hády nechá nosit reklamní cedule polonahé ženy, nemůže se tvářit, že holky se svlékly, protože jim bylo prostě horko.
Soud se v rozsudku i podrobně věnuje snižování lidské důstojnosti v reklamě. Jak soud upozornil, snižování lidské důstojnosti uvádí zákon o regulaci reklamy jako jeden z důvodů, který může založit rozpor reklamy s dobrými mravy. V tomto případě se však nejedná o „jakékoliv“ snížení lidské důstojnosti (jako je tomu v případě diskriminace z důvodů rasy, pohlaví nebo národnosti), nýbrž pouze o snížení lidské důstojnosti dosahující takové intenzity, že je třeba jej považovat za rozporné s dobrými mravy. Ke snižování lidské důstojnosti může docházet také použitím rasy nebo etnického původu jako kritéria k rozlišování. V souvislosti se snižováním lidské důstojnosti kopáčů, kteří se posuzované reklamy účastnili, vyvstává otázka, zda je třeba přihlížet k okolnosti, že konkrétní osoby s účastí v reklamě souhlasily, resp. vykonávaly ji dobrovolně. V tomto případě je třeba dospět k závěru, že pro posouzení snížení lidské důstojnosti jako hodnoty, kterou je třeba chránit, není nutné prokazovat postoj zúčastněných dělníků k nošení žlutých triček. I případná dobrovolnost kopáčů tedy v posuzované věci nebude hrát roli. Práva na zachování lidské důstojnosti, jako nezadatelného a nezcizitelného práva, se totiž nelze vzdát. Proto ani u sexistických reklam by neměl obstát argument, že v nich nedůstojně vyobrazené ženy účinkovaly dobrovolně.
Tak tolik Nejvyšší správní soud. A za NESEHNUTÍ se teď chystáme podat několik stížností k živnostenským úřadům na sexistické reklamy s odkazem na diskriminaci z důvodu pohlaví. Jsem zvědavá, jestli se taky někdy propracujeme k tomuto soudu.
Kristýna Rytířová
právnička
