Kristýna nejí maso už víc než 13 let. Uvědomuje si environmentální souvislosti konzumace masa, ale hlavně je toho názoru, že pokud maso není k jejímu životu nutné, nechce, aby kvůli tomu, že ho jí, museli umírat jiní živí tvorové.
Když se jí narodila Nina, s partnerem moc neváhali, že ji budou stravovat vegansky. Jediné, z čeho měli obavy, bylo to, co se stane, až dcera začne chodit do školky. Jak to pak bude s jejím stravováním?
Jak jste si představovali veganské stravování ve školce?
Tušili jsme, že to bude problém a že to budeme muset nějak řešit. Měli jsme ale možnost dát Ninu do alternativní školky Nadace Partnerství, která byla ekologicky zaměřená a věřili jsme, že by mohla být otevřená i veganství. Bylo tam více rodičů, kteří stravovali své děti vegetariánsky, a rodiče se mohli podílet na tom, jak bude školka vypadat. Takže jsme od začátku mohli říct, jaké jídlo si tam přejeme. Takovou možnost má asi málokdo. Diskutovali jsme s rodiči dětí, které jedly maso, zda budou mít všichni veganskou stravu. Zkoušely se různé varianty a hledalo se, co by vyhovovalo všem. Nakonec se to ustálilo c– některé děti měly jídlo s masem, některé vegetariánské a některé veganské – ale byly to všechno variace stejného jídla a fungovalo to. V Brně existuje několik alternativních dodavatelů stravy do školek, kteří nabízejí tyto varianty.
Jak se stalo, že Nina musela jít do státní školky?
Podle nového zákona musejí děti na poslední předškolní rok povinně do státní školky. A nebo chodit na přezkušování, což nám přišlo nekomfortní. Takže jsme přihlásili Ninu na poslední rok do státní školky.
Předpokládal bych, že ve státní školce nebudou veganství zrovna nakloněni…
Když jsme tam Ninu hlásili, nic jsme neříkali. Po nástupu jsme otevřeli téma veganství a ptali jsme se, zda je možné se na tomto nějak domluvit, respektive zda je možné zařídit vegetariánskou stravu, aby to nebylo tolik kontroverzní. Odpověď byla, že ne – kvůli pravidlu, že všechny děti musejí ochutnat všechno, co se servíruje. Navíc prý není možné logisticky zařídit, aby děti měly různé varianty jídla. Vychovatelky nás odkázaly na ředitelku školky, ta nám ale řekla totéž – že to nejde.
Jak jste na to reagovali?
Měli jsme o tom dlouhou diskuzi a snažili jsme se ředitelku přesvědčit pomocí argumentů. Nakonec svolila, že pokud právnička Jihomoravského kraje uzná, že na veganskou stravu máme právo, tak to zajistí. Ale bez toho žádné kroky činit nebudou.
Kde se nejde dohodnout, nastupuje právní řešení.
Právnička Jihomoravského kraje vycházela z vyjádření ombudsmana a z kauz, které soudně řešila právnička Zuzana Candigliota kvůli veganskému stravování jejího syna ve škole. Díky těmto podkladům uznala, že by nám školka měla vyjít vstříc. A to se také stalo.
Takže Nině začali ve školce servírovat veganské speciality?
Školka podle svého vyjádření nemá možnost veganské jídlo připravit. To jsme ale nikdy nevyžadovali, šlo vlastně jen o to, zda můžeme Nině nosit vlastní jídlo, které bude jíst. Podepsali jsme tedy prohlášení, že zajistíme stravování sami a že jsme za to zodpovědní.
Jak celou situaci vnímala Nina? Jak se vlastně tváří na to, že jí něco jiného, než ostatní děti?
Všechno jsme s ní už od začátku diskutovali. I pro ni to bylo velké téma. Zeptali jsme se jí, jestli by se nechtěla stravovat ve školce stejně jako ostatní děti – nevegansky. Nina to ale odmítla. Když byla s partnerem na úplně první schůzce v nové školce, kde se stravování obecně s rodiči řešilo, tak při vysvětlování, že se ve školce „musí jíst všechno“ s odkazem na to, jak se díky tomu děti naučí jíst zeleninu, demonstrativně snědla tři okurky. Učitelky také říkaly, že téma veganství budou muset komunikovat v dětském kolektivu a že si o tom budou muset s dětmi popovídat. Nakonec to ale prý diskutovat nemuseli, protože si to děti vyřešily samy. Nina to ostatním dětem vysvětlila a ony to přijaly.
Co bys doporučila ostatním rodičům, kteří se setkají s podobným problémem?
Upřímně, opravdu mě zaskočilo, jak brzy to někteří lidé vzdávají – například vegetariáni a vegetariánky, kteří jsou i jinak občansky aktivní. Takže doporučuji vytrvat a nenechat se napoprvé ani napodruhé odbýt. Je potřeba udělat průkopnickou práci a trpělivě a otevřeně otázku vegetariánských i veganských dětí komunikovat. Aby nebyly neviditelné a stala se z toho normální akceptovaná věc. Navíc, když se ozvete kvůli svému dítěti, neznamená to, že se pak k němu někdo nebude chovat dobře. Naopak mu a koneckonců i sobě získáte respekt.
Rozhovor připravil: Martin Hyťha, NESEHNUTÍ.
