To jsou na mě docela sprostá slova, kterým nerozumím

„To jsou na mě docela sprostá slova, kterým nerozumím,“ odpověděl nedávno Tomáš Haišman, ředitel Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra, na otázku, jak se staví k tématu gender mainstreamingu v migrační politice. Otázka padla na závěr rozhovoru, který jsme s ním s kolegou vedli do časopisu PŘES (hranice, předsudky, lhostejnost). Po našem vysvětlení, že se jedná o zehlednění specifik žen – cizinek v praxi řízení migrace a integrace, jež je teoreticky zakotveno např. ve vládní integrační koncepci, dodal: „My o tom asi jen takto nemluvíme. Některé věci se dějí a nemluví se o tom.“ Co tím ale vlastně pan Haišman myslel?

Mnoho uprchliku i uprchlic je zatlaceno statem do pasivni role prijemce pomoci...Ondrej Zverina

Gender mainstreaming je politický koncept, který zdůrazňuje, že při prosazování jakékoliv veřejné politicky, včetně legislativy a politických programů, je třeba zohledňovat rozdílné důsledky, které tato opatření mohou mít na muže a na ženy. Důvodem je rozdílné postavení mužů a žen ve společnosti, rozdílné role, které muži a ženy zastávají, stejně jako rozdílné překážky a rizika, kterým jsou nuceni/y díky tomu čelit. ČR je kritizována světovými organizacemi včetně Spojených národů za nedostatečné uplatňování tohoto principu v politické praxi, včetně migrační politiky. Nezohledňování tohoto principu přitom může přinášet nečekané důsledky politických opatření, jako sociální problémy apod.

Čtyři sta tisíc žen a mužů, tedy pět procent z celkového počtu obyvatel ČR, se přestěhovalo do ČR z cizích zemí – taková je dnešní česká realita. Pro ty, kteří rádi získávají moc strašením druhých a které děsí ohrožení uměle vybudované homogenity české společnosti, se jedná o vlnu migrantů, která se hrozí převalit přes těžce chráněné hranice Evropy rovnou do české kotliny. I když se jedná jen o cílené zastrašování a nepravdy, nemůžeme si na druhou stranu nalhávat, že čtyři sta tisíc je konečný počet „přistěhovalců“ na našem území. Podle odhadů u nás bude cizinců a cizinek stále přibývat a v budoucnu můžeme počítat s tím, že se jejich počet na našem území zdvojnásobí a bude dosahovat 10% populace, stejně jako v jiných evropských zemích.

Pokud chceme skutečně pochopit, proč tomu tak je, a spolupracovat na tom, abychom byli schopni vytvořit tolerantní a demokratickou společnost, musíme si uvědomit mimo jiné jedno výrazné specifikum těchto migrací, o kterém se zatím příliš nemluví - ženy. Ženy tvoří stále významnější skupinu příchozích. V minulosti se k nim v rámci migračních politik přistupovalo jako k těm, které jen pasivně doprovázejí přicházející muže. Výzkumy popisovaly jen migrující muže a následně se výsledky a politická opatření vztahovala na všechny, včetně žen. Stejně jako české ženy, mají přitom i přicházející ženy své specifické potřeby a zájmy, které je třeba v procesu řízení migrace a integrace zohledňovat. Jsou ohroženy genderově specifickými riziky a mohou se potýkat s odlišnými překážkami a nebezpečími.

Málokdy k uším veřejnosti dolehnou příběhy mužů migrantů, natož pak žen. A pokud se tak výjimečně stane, jde o příběhy převyprávěné, proseté stereotypními síty médií. V České republice se přitom cizinci a cizinky běžně setkávají s diskriminačním a xenofobním chováním. Ženy tímto přístupem trpí více a jsou jen těžko slyšet přes dvojitou hráz diskriminace – jsou totiž diskriminovány nejen jako cizinky, ale také jako ženy.

Ženy tvoří zhruba polovinu všech legálně žijících příchozích v ČR, z počtu 260 tisíc cizinců z třetích zemí je 108 tisíc žen², nejvíce jich pak pochází z Ukrajiny, Slovenska, Vietnamu a Ruska. Z počtu zhruba 2 500 azylantů na našem území pak ženy tvoří více než jednu třetinu. Všechny tyto ženy jsou ve velké většině případů v aktivitách a programech na podporu rovných příležitostí opomíjeny. A přitom tu žijí, podílejí se na veřejném dění, platí daně, vychovávají další generace dětí.

Ženy cizinky: v čem jsou jiné
Stěhují se často z jiných důvodů, než muži. Některé se například snaží vymanit z prostředí, kde je tolerováno násilné zacházení s ženami, je jim upíráno vzdělání či profesní uplatnění apod. Pamatuji si například nadšení mladé ženy z Kazachstánu z faktu, že je v České republice běžné, že ženy mohou řídit auto. Jiné utíkají z válečných konfliktů za situace, kdy je jejich muž činný v odboji, případně mrtvý a ony jsou nuceny se postarat o celou rodinu samy. Často se na cestu vydávaly v ohrožení, s dětmi, z nichž některé cestu nemusejí přežít. Popisují traumata cesty, pobytu v detenčních centrech a pobytových zařízeních, strach, pocity osamění a zoufalství, proces azylového řízení i život v cizí zemi a neustálý strach ze zamítacího dopisu.

Některé ženy se mohou díky politické činnosti svého manžela stát samy oběťmi – např. v situaci, kdy se znásilňování stane oficiální součástí vládního tažení proti teroristům, stejně jako součástí praktik samotných teroristů, jako tomu bylo donedávna např. v Alžíru. Často ženy – samoživitelky prostě jen odcházejí pracovat do ČR, aby byly schopny uživit své děti, které nechávají v péči svých příbuzných ve své zemi původu.

Ženy také mohou migraci prožívat jinak než muži. Například pro mnohé migrantky znamená odchod z domova nutnost poprvé v životě pracovat ve veřejné sféře, jsou nejisté a často lehce zneužitelné. Není např. tajemstvím, že žena – cizinka představuje snadnou sexuální oběť pro zaměstnavatele či spolupracovníka.

Zkušenost migrace také ovlivňuje a přetváří vztahy v rodinách a komunitách migrantů. V případech, kdy si muži nedokáží najít práci nebo ji ztrácejí, propadají depresi a pasivitě, jsou to často ženy, které přijímají roli živitelek rodiny. Odchod ze země původu také vyvazuje ženu z širokých příbuzenských sítí, které často představují klíčovou podporu ve vedení domácnosti a výchově dětí.

Zákony a integrace: pro politiky ženy neexistují?
Pokud jsou genderová specifika zákonem alespoň částečně reflektována (jako je to v případě azylového zákona), jedná se o vágní a nezávazné definice a aplikace opatření v praxi nebývá dodržována. Přes mnohá doporučení ze strany českých i mezinárodních nevládních organizací včetně Spojených národů nejsou např. v praxi azylového řízení specifické potřeby žen reflektovány³(ženy mohou požádat o tlumočnici a vedoucí azylového pohovoru stejného pohlaví, v praxi však o svém právu nevědí a úřady nejsou povinny tuto žádost splnit. Např. pro ženy – muslimky se přitom může jednat o zásadní faktor, který pro ně může výrazně ovlivnit průběh celého pohovoru, na základě kterého se rozhoduje o udělení azylu). Navíc schopnost porozumět genderově podmíněným traumatům spojeným s pronásledováním může být ještě ztížena odlišným sociokulturním a náboženským pozadím žadatelek.

To, že chybí celková genderově mainstreamingová koncepce, je přitom nejen problémem azylové teorie a praxe, ale celé migrační a integrační politiky českého státu. Mnoho úředníků/ic, politiků/ček, ale i zaměstnanců/kyň státních služeb si stále neuvědomuje, že migranti nejsou homogenní skupina (liší se samozřejmě nejen na základě sociokulturních charakteristik, ale také na základě pohlaví!) Přestože klíčový dokument Koncepce integrace cizinců z roku 2006 zmiňuje potřebu tzv. gender mainstreamingu jen obecně, neřeší problematiku genderu v konkrétních oblastech, ani nenavrhuje, jak tuto situaci řešit.

V praxi tak musejí cizinky čelit dvojité diskriminaci, a to zejména v těchto oblastech:

Zdravotní péče a sociální služby. Sociální situace migrantek je staví do velmi poníženého postavení, kdy se např. bojí zeptat na příčiny nemoci svého dítěte. Častá neochota zdravotníků poskytovat dodatečné informace, bagatelizace zdravotních problémů a následnému zanedbání zdravotní péče a někdy také arogantní jednání ze strany lékařů a zdravotního personálu – to vše jsou jevy, se kterými se cizinky i cizinci často v českých zdravotních zařízeních setkávají a jejich strach umocňují. Nedávno jsme se u nás v organizaci například setkali s případem těžce a dlouhodobě nemocné ženy z Běloruska, která trpěla dlouhodobým arogantním jednáním ze strany svého lékaře, který pacientku, se kterou nebyl schopen dostatečně komunikovat, obvinil z hysterie a raději ji poslal na psychiatrii, než aby se jejími symptomy důkladně zabýval.

Školství a vzdělávání. Cizinky často trpí výrazně více problémy, kterým jsou nuceny čelit jejich děti. Ty se často setkávají s diskriminačním chováním ze strany spolužáků i učitelů a učitelek ve škole (příkladem může být případ malé žadatelky o azyl – muslimky v šátku, o které učitelka na dotazy dětí, proč nosí šátek, prohlásila, že je to proto, že je blbá), na základě špatně zvládnutého jazyka jsou děti zařazovány do tříd pro „slabší“, děti si např. nemohou v knihovně půjčovat knihy, pokud nemají trvalé bydliště apod.

Otevřený rasismus a diskriminace na veřejnosti i v zaměstnání. Ačkoliv se mnoho z nás nedopouští otevřeného napadání cizinců a cizinek na veřejnosti, je třeba si uvědomit, že forem, kterými se tohoto jednání dopouštíme je mnohem více, včetně tichého tolerování diskriminačního chování. Nejen v NESEHNUTÍ máme bohaté zkušenosti s případy, kdy velmi slušná a spolehlivá rodina cizinců nemohla získat podnájem nebo práci proto, že jakmile nájemce nebo zaměstnavatel zaslechli cizí přízvuk, byt nebo pracovní místo bylo najednou obsazené. Je třeba empatie, otevřenosti, rázného vystupování proti projevům rasismu a diskriminace a ochota naslouchat.

Častou zkušeností cizinek je diskriminace ze strany úřadů. Problémem uprchlic je tak např. stereotypní přístup úřadů k jejich příběhům a pocit nespravedlnosti, kterého se na nich úřady dopustily. Úřady žadatelky o azyl podezírají z příživnictví, vypočítavosti a lží.

Nerovné postavení migrantek na trhu práce kopíruje obecně nerovné postavení žen, které je ještě umocněno diskriminací migrantek na základě původu. Pro ženy je přitom získání zaměstnání klíčovým prvkem na cestě k integraci – jak důležitým, může ilustrovat následující výpověď jedné azylantky:„Teď už se nemusíte skrývat, protože jste žadatelka o azyl, ale musíte se skrývat, protože nejste zaměstnaná. Přišli jsme za bezpečím a svobodou, ale potřebujeme také důstojnost. Této důstojnosti lze dosáhnout pouze tehdy, pokud se budeme moci sami uživit a necítit se nebo nevypadat jako paraziti.“⁴ Vyšší vzdělání je pro tyto ženy při hledání práce spíše na překážku, ženy jsou často najímány jako pečovatelky a na domácí práce. Tato práce je nízko ohodnocená, bez sociálního zabezpečení, bez zdravotního pojištění a často nelegální. Podle výzkumu příjmových nerovností mezi muži a ženami z ciziny se zjistilo, že ženy vydělávají průměrně o 3 500 Kč méně než muž⁵

Nedostatek informací. Arogance úředníků místo citlivého přístupu, nemožnost nastudovat si informace - to jsou příklady, kdy jedním ze základních problémů cizinců je jazyková bariéra. Ženy, které často zůstávají doma s dětmi, zatímco muži pracují, se přitom do česky mluvícího prostředí dostávají málo a často mají s českým jazykem největší potíže. Často je právě rodičovství důvodem, proč nemohou ani navštěvovat jazykové kurzy, které např. azylantkám hradí stát – bez finančních možností ani sociálních kontaktů nemají možnost zajistit si hlídání dětí.

Pro migranty a migrantky bývá také velmi traumatizující střet s českou realitou – často přicházejí s vidinou Evropy jako ráje na zemi, kterou jim doma vykreslí známí nebo pracovní agentury, a bez dobrého přístupu k informacím v zemi původu tak odjíždějí s naprosto zkreslenými představami o realitě.

Závislost a zachování důstojnosti. Pocit závislosti na mocných, a to zvláště u uprchlic a uprchlíků, bez přístupu k informacím o vlastních právech – to vše vede k depresím, apatii, ztrátě pracovních návyků. To vše společně se ztrátou sebeúcty a frustrací mužů, jejichž základním úkolem je v mnoha tradičních rodinách živit rodinu, vede často ve stresujících podmínkách uprchlických táborů ( i mimo ně) k domácímu násilí.

Všechny tyto problematické faktory ještě výrazně posiluje, pokud se žena nachází v ilegálním postavení.

Nezapomínejme na muže
A ať již mluvíme o ženách nebo o mužích, které/kteří se přistěhovaly/i do „naší“ země, je třeba si uvědomit, co pro ně migrace znamená. Pro mnohé z nich je totiž migrace nečekaným pádem z jedné absolutní nejistoty do druhé. Bylo by chybou při tom upřednostňovat pouze problémy žen, ačkoliv jsem se na ně v tomto článku snažila upozornit. Muži totiž nejistotou, vykořeněním, diskriminací a ponížením trpí podobně jako ženy, i když je mohou prožívat jinak. „Přílišné zaměřování se na zvláštní potřeby žen může také vést k zanedbávání potřeb mužů. I když jen zřídka spadají do kategorie „zranitelní“, jejich situace by se tak v mnoha ohledech dala poměrně výstižně popsat.“⁶ Pokud tedy mluvíme o gender mainstreamingu, nezapomínejme na muže!

Lenka Šafránková Pavlíčková
koordinátorka programu Bezpečí pro uprchlíky

„Podle starého německého pořekadla jsou ženě v životě vyhrazena tři místa, takzvaná tři K: Kűche (kuchyň) - Kirche (kostel) – Kinder (děti). Tyto tzv. tradiční role jsou mnohými muži často zesměšňovány a chápány jako méněcenné a druhořadé ve srovnání s veřejným životem a uplatněním se ve společnosti. Nedávno zesnulý český profesor Milan Machovec ovšem upozornil na fakt, že se jedná o tři nejdůležitější oblasti lidského života: kuchyň symbolizující starost o výživu a léčitelství, kostel, který symbolizuje spiritualitu a duchovní hodnoty a děti jako výchovu budoucích generací.
Tato do značné míry daná role žen napříč všemi kulturami světa symbolizuje nepochybně klíč k budování
tolerantní společnosti, postavený na nejvyšších spirituálních hodnotách jako je láska a harmonie. Ženy, nositelky nejrůznějších kulturních, duchovních a spirituálních hodnot, které žijí v Evropě, tento klíč vlastní a žádají více veřejného prostoru a silnější hlas v procesu budování sociální, tolerantní a multikulturní Evropy. Žádají ocenění své nezastupitelné role ve společnosti, a to prakticky ve formě nediskriminace, praktického prosazování nástrojů na podporu skloubení profesního a rodinného života a rovněž plnohodnotného zapojení mužů do systému zvaného kuche – kirche – kindern!“⁷
Šindlerová, E. (2005). Memorandum žen z etnických menšin: Životní a duchovní hodnoty jako klíč k tolerantní a multikulturní Evropě. p. 16 – 17. Praha: Evropská kontaktní skupina

1Gender mainstreaming je politický koncept, který zdůrazňuje, že při prosazování jakékoliv veřejné politicky, včetně legislativy a politických programů, je třeba zohledňovat rozdílné důsledky, které tato opatření mohou mít na muže a na ženy. Důvodem je rozdílné postavení mužů a žen ve společnosti, rozdílné role, které muži a ženy zastávají, stejně jako rozdílné překážky a rizika, kterým jsou nuceni/y díky tomu čelit. ČR je kritizována světovými organizacemi včetně Spojených národů za nedostatečné uplatňování tohoto principu v politické praxi, včetně migrační politiky. Nezohledňování tohoto principu přitom může přinášet nečekané důsledky politických opatření, jako sociální problémy apod.

2http://www.czso.cz/csu/cizinci.nsf/tabulky/ciz_pocet_cizincu-001

3Na druhou stranu lze najít v českém přístupu k azylantkám i pozitiva, ikdyž se jedná pouze o částečné snahy. Ženám s dětmi ja např. zajištěna oddělená a hlídaná část v pobytových střediscích pro žadatele o azyl, česká právní definice obsahuje na rozdíl od Ženevské konvence možnost definovat uprchlíka/ci i na základě pronásledování kvůli pohlaví.

4Zoulikha Zaidi, (2008). Oppression In Fragments from the Dark: Women writing Home and Self in Wales, p. 100. Swansea: Hafan Books.

5Kavková, E. (2009): Postavení žen migrantek v České republice In Prosazování genderové rovnosti: vybraná témata. Praha: Česká ženská lobby, o. s.

6Szczepaniková, A. (2005). Uprchlictví a gender aneb Nestačí mluvit o ženách In PŘES (hranice, předsudky, lhostejnost), roč. 2, č. 5. Brno: NESEHNUTÍ.

7Memorandum žen z etnických menšin: Životní a duchovní hodnoty žen jako klíč k tolerantní a multikulturní Evropě, p. 16 – 17. Praha: Evropská kontaktní skupina.