Říkáte si jet na stánek na festival, to může být docela pohodička - spojíte příjemné s užitečným a ještě něco ušetříte. Jenže realita bývá občas trochu jiná. Sama jsem si to letos vyzkoušela na dvou festivalech. Ale pěkně popořádku.
Oslovila jsem desítky pořadatelů a pořadatelek festivalů všude po České republice s nabídkou prezentace NESEHNUTÍ a dobrovolnictví v něm v rámci Evropského roku dobrovolnictví. Čekala jsem, že odkaz na velký evropský projekt k podpoře dobrovolnictví bude dobrým lákadlem, které zaujme, a ohlas bude velký. Naše nabídka osvětové a informační aktivity bez hudebního repertoáru nebyla pro mnohé zřejmě dostatečně lákavá, a to i přes pozlátko evropského projektu. Nakonec se nám jich ale dobrá desítka ozvala a pozvala nás.
Druhým krokem bylo sehnat posádku pro informační stánky. Mnoho z oslovených sice přiznalo, že na nějaký ten festival se chystají, ale pak nastal zádrhel. „ Víš, když už tam jedu, chci si to užít se vším všudy, a né stát na stánku a zoufale sledovat, jak má oblíbená kapela hraje kousek opodál“. Další komplikací, která zabránila v účasti několika kolegyním a kolegům, bylo to, že se festivaly kupodivu konají o víkendech. I přes tyto drobné komplikace se nám podařilo dát dohromady potřebný počet nadšenců, kteří si svůj volný čas chtěli užít právě na festivalech.
Měli jsme kam jet. Měli jsme s kým jet. Ale neměli jsme jak. NESEHNUTÍ nevlastní firemní automobil. Jediným „ pracovním vozidlem“ když nepočítáme čtyřkolák, je auto kolegyně Lenky, která je ale v současné době na mateřské dovolené. Přemlouvat kamarády a kamarádky, maminky a tatínky v letních dnech lákajících k výletům, o zapůjčení auta pro dopravu lidí a především stánku obřích rozměrů je skoro nadlidský úkon, při kterém vyhrává každý, kdo ty kamarády a kamarádky neztratí, natož opravdu přesvědčí k zapůjčení daného vozítka. Samozřejmostí je potom „vybouchnutí„ auta na poslední chvíli před odjezdem, ať už je to dáno zaneprázdněností řidiče, či menšími technickými problémy.
Když se po všech přípravách dostanete na festival, začíná další etapa. Domluvit s pořadateli, kde bude stát stánek (zanedbání této etapy na festivalu Colours of Ostrava se nám hrubě nevyplatilo a náš stánek přistál u divadelní scény uprostřed přírodní bažiny), vyložit věci z auta (když přijedete po zahájení festivalu, již vás do areálu nepustí s autem, ale musíte vynosit věci třeba i přes vzdálenost 200m vlastními silami), rozdělit si úkoly a směny ( logisticky a organizačně náročné vyjednávání o to, kdo uvidí medvědy a kdo jenom Nedvědy).
Když zapomenete na to vše předtím, můžete se začít cítit jako obyčejný účastník festivalu. Stačíte si dosyta užít kapely, langoše, pivo, zeleninku od Hare Krišny v haši i fronty na toi-toiky. Prostě co kdo má rád. Na stánku navíc můžete potkat zajímavé lidi, se kterými si můžete popovídat, poradit jim, vyměnit si kontakty, nebo si třeba s nimi zahrát hru. Hlavně ty hry! Bez hry se na vás lidé většinou dívají nedůvěřivě a především se stydí se zeptat. Do hry se ale zapojí skoro každý (navíc když mohou vyhrát nějakou pěknou cenu) a v průběhu hry můžete navázat rozhovor a rozproudit debatu o tématech, která nás trápí ať už je to expanze nákupních center, nebo třeba odmítavý postoj českého zdravotnictví k přirozeným porodům. A je fajn zjistit, že tato vážná témata nejsou jen součástí teoretických pří či mediálních špeků, ale že se o ně zajímá také spousta skutečných lidí, kteří se s těmito problémy setkávají ve svých vlastních životech a věnují svůj volný čas tomu, aby se o těchto problémech a jejich řešení dozvěděli něco víc i na úkor promeškání nějakého toho koncertu.
Po návratu si oddechnete. Oddechnete si pěkně zhluboka, protože než se nadějete, je tu zas pondělí a vy jdete do roboty uklízet po stánku. To máte: vybalit, poskládat, roztřídit, slepit, odlepit, připnout, nalepit, svázat, zkontrolovat, spočítat, zařadit, rozložit, namočit, namydlit, uschnout, zabalit, schovat, odnést, vrátit,…
