Na konci června NESEHNUTÍ uspořádalo mezinárodní stáž v rámci programu podpory občanských iniciativ na Kavkaze. Cílem setkání bylo seznámit 13 účastnic a účastníků s různými evropskými neziskovými organizacemi a médii,...
... a tak umožnit sdílení příkladů dobré i špatné praxe. Společně jsme navštívili Prahu, Brno, Velké Pavlovice, Bratislavu a Varšavu.
Česko, Slovensko, Polsko. Tři země, pět měst a přes tři desítky organizací. Deset dní, které slibovaly nabitý a zajímavý program… A já jsem byla otevřena všem novým pocitům a poznatkům.
Před jakoukoliv činností míváte nějaká očekávání. Mám-li být upřímná, myslela jsem si, že díky zkušenostem nevládek z evropských zemí si do Arménie (pro sebe a náš tým) odvezu spoustu nových a důležitých informací. Teď, když se cesta a všechny schůzky již odehrály, mám však protichůdné pocity.
Byla jsem přesvědčena, že v mnoha věcech, a zvláště v oboru, v němž pracuje náš tým (bezbariérovost veřejného prostoru pro lidi s tělesným postižením), je v evropských zemích situace mnohem lepší. Ale už během prvních dní v Praze se objevily takové překážky, které mi ukázaly realitu. I zde jsou, právě tak jako u nás, nepřístupné nebo jen částečně přístupné budovy. I tady mají špatně postavené rampy a přes skvělý systém veřejné dopravy je město pro lidi, kteří mají problém s pohybem, plné překážek. Tyto problémy se týkají i dalších souvisejících oblastí, ale zatímco o nich místní nevládky jen mluvily, problémy ramp jsme denně pociťovali na vlastní kůži. Možná i proto, abychom si své zkušenosti ještě víc upevnili, jedna z účastnic si čtvrtý den poranila nohu a až do konce pobytu se pohybovala o berlích.
Patrně nejvíc mě překvapilo, jak moc jsou si naše problémy podobné. Tento pocit mě v první chvíli „potěšil“, nebo spíše utěšil, protože tyto problémy neřešíme jen u nás. Poté se dostavilo příjemné poznání, že pro evropské organizace můžeme i my být opravdovými partnery. Tedy nejen od nich přebírat zkušenosti a zdroje, ale i dávat, vyměňovat si nápady a hledat společně možnosti řešení.
Největším přínosem cesty pro mě bylo, že jsem si tuto věc uvědomila a ujasnila. Nevládky ze zemí, jako je Arménie, potřebují z nejrůznějších objektivních a subjektivních důvodů evropské partnery. Někdy se takové partnerství jeví jako velmi umělé a formální. Během stáže jsme měli možnost se seznámit s činnostmi nejrůznějších nevládních organizací a osobně se setkat s jejich představiteli. Právě tento osobní styk s evropskými nevládkami nám v budoucnosti umožní, aby byla další spolupráce mnohem realističtější, přínosnější a také oboustranně prospěšná.
Listuji zápisníkem a třídím vizitky, které jsem v posledních dnech shromáždila. Spolupráce už začala. Již brzy začnu psát představitelům nevládek, našim novým partnerům.
Držte nám palce.
Mane
Armenian camp of languages and sailing, Yerevan, Arménie
Organizace se věnuje podpoře lidí s postižením, jejich integrací do společnosti, ale zároveň vede i kampaň za berbariérové město a v souvistlosti s tím se zabývá watchdogem městského rozpočtu.
(text byl přeložen z anglického jazyka)
