Značně povzbuzení kyjevskou zkušeností (pro upřesnění dodávám, že s Hromadske.TV, nikoliv s koňakem) se vlakem vydáváme do Čerkasy, kde se máme setkat s právě vznikající odnoží Hromadske.TV. Spíše než očekávání u nás převažuje zvědavost, neboť nad rozhodováním o navázání spolupráce s touto iniciativou jsme strávili nejvíce času. Cestu vlakem nám zpestřuje dvojice kamarádů, kteří na nás napřed jen tak po očku a pak zcela otevřeně civí, jak živě s notebooky na klíně pracovně debatujeme. Nedá jim to a po chvíli nás osloví.
Podobné sblížení s místními ve vlaku mám ráda z několika důvodů, například pro to, že mě vždy překvapí nějakým dotazem. Ani tentokrát jsem nebyla ošizena. To když se mě spolucestující zeptali, zatímco Petr odešel hodnotit kvalitu toalet, jak to, že můžu takto otevřeně diskutovat se svým nadřízeným. Moment překvapení ovšem zažili také oni, neboť nechtěli věřit, že je možné, aby byla mladší žena rovnocennou kolegyní staršího zkušeného kolegy, aniž by za tím stála korupce či postel. Česko-ukrajinskou debatu však náhle přeruší výhled z okna. Čerkasy leží na řece Dněpr, která je v těchto místech 14 kilometrů široká. Vypadá tak jako moře a neschází jí ani vlny. Tento výjev spolu se sluncem zapadajícím za obzor, v pravdě až pateticky líbezný obrázek, zcela předurčí náš čerkaský pobyt. Znáte to, občas všechno od prvotního okamžiku vychází, náhoda a vše podstatné zkrátka stojí na vaší straně. A to se nám přesně stalo. Čerkasy se již na první pohled odlišuje od většiny ukrajinských měst, obzvláště těch směrem na východ země. Upravené zahrádky před bytovkami a množství zeleně by mohli leckde závidět. Místní působí nadstandartně příjemně, na náš dotaz ohledně hotelu reagují vstřícně a neváhají do jeho hledání zapojit přes telefon celou rodinu. Díky nim jej zanedlouho nacházíme. Opět na okamžik pociťuji jistý stud, když vcházíme do bílé haly s křesílky v propocených tričkách a s batohy na zádech. Jednání slečny recepční však rozptýlí jakékoliv obavy o naší serióznosti a já si můžu dál připadat jako Andrea Verešová v Grandhotelu Pupp.
Protože všechno prozatím podezřele vycházelo, začínám přemýšlet nad možnými komplikacemi při setkání s Hromadske.TV Čerkasy. Hned první minuty v jejich redakci mě však ujistí v tom, že tady se komplikací nedočkám. V duchu se mladým, schopným a ambiciózním novinářům a novinářkám tisíckrát omlouvám, že jsme kdy o spolupráci s nimi pochybovali. Redakce o několika málo členech a za pomoci pár dobrovolníků a dobrovolnic denně produkuje řadu mediálních výstupů se slušným ohlasem mezi místními a překvapivě i mezi některými regionálními politiky. Uvědomím si, kolik úsilí musí za těmito výstupy stát v podmínkách nedostatečného technického zázemí a za finanční odměnu, pro kterou by český novinář neotevřel ani notebook. Zdá se, že podpora NESEHNUTÍ, které na práci čerkaských do konce roku přispívá, padla v tomto případě na mimořádně úrodnou půdu.
Namísto původní plánované hodiny zůstáváme až do odjezdu maršrutky a necháváme se zasvětit do průběhu „Majdanu“ v Čerkasy a do místní politické situace. Když nás pak jdou všichni vyprovodit a mávají, dokud náš mikrobus neztratí z dohledu, díváme se na sebe s Petrem nechápavě s přitroublým úsměvem na tváři a ve skrytu duše uvažujeme, jak by se asi naše polovičky tvářily na návrh prožít zbytek života v Čerkasy.
Okouzleni a rozmazleni zkušeností z Čerkasy se, už opět s velkým očekáváním, přemisťujeme do Kremenčuku. Řidič pekelného žlutého stroje, tedy maršrutky, byl zřejmě vášnivým fanouškem extrémní rallye, a proto z auta odmontoval tlumiče, aby si pasažéři jeho jízdu, při níž rychlost neklesla pod 70 km/h, náležitě užili. Vezmeme-li v potaz stav silnice, kterou často nešlo rozeznat od pole táhnoucího se podél cesty, je jasné, jak úlevně jsme po více než dvou hodinách ceduli Kremenčuk přivítali. To jsme ovšem netušili, že hledání hotelu nazvaného Jolki Palki, tedy Vánoční strom, bude připomínat hledání Svatého Grálu – nikdo nevěděl, kde se nachází, zda vůbec existuje a jak se k němu dostat. Při honbě za hotelem jsme ale na druhou stranu měli skvělou možnost poznat Kremenčuk zblízka. Hotel se totiž nacházel na zcela opačné straně města, než nás vysadil náš závodník. Krása Kremenčuku není zřejmá na první pohled, jedná se o průmyslové město, na jehož architektuře se soudruzi vyřádili (asi jako na většině průmyslových měst v ČR), takže je těžké nalézt a identifikovat takové věci jako náměstí, centrum města či nádraží. Lidé na ulicích vypadají ustaraněji, svou roli možná sehrává i větší blízkost bojů na východě. Komunikace s řidiči čehokoliv, ať už taxi, maršrutky či trolejbusu, vyžaduje velkou míru empatie, protože na všechny dotazy reagují stejným gestem, jako když odhánějí mouchy. Na druhou stranu za každým čelním sklem lze spatřit ukrajinskou vlajku, která zdobí i mnohé balkony a oblečení místních. Body také město nahání příjemnou obsluhou a je jedno, zda se jedná o trafiku, sushi restauraci či ukrajinské bistro. Z toho nevybočovala ani recepční Vánočního stromu, která svou roztomilostí vyrovnávala jisté nedostatky - například skutečnost, že v dosahu tří kilometrů kolem hotelu nebyla žádná zastávka MHD. Dostat se ze značně vzdáleného hotelu do centra bez taxi tak vydalo na půldenní výlet. V hotelu jsme byli jedinými hosty a podle určitých indicií tento stav již nějakou dobu trval. (Pokračování příště...)
Pavla Hofmeisterová
Práci Hromadske.TV Čerkasy můžete zkouknout zde:
https://www.youtube.com/channel/UCU87T-4yu2hsUgsk3hr_ifQ
Mediální výstupy Hromadske.TV Kremenčuk zde:
https://www.youtube.com/user/kremenchuktv
