„Ty jsi studovala v zahraničí?“, zbystří hned každý, když přijde řeč na to, že jsem se vzdělávala mimo rodné Česko. „A kde?“, pokračuje nehraný zájem. „V Ázerbájdžánu, dva roky“, odpovím a v duchu odhaduju, jaké reakce se tentokrát dočkám. Může to být všechno od povytáhnutého obočí po obavy o mé duševní zdraví.
Společně s Arménií a Gruzií tvoří Ázerbájdžán malý region mezi Černým a Kaspickým mořem zvaný Jižní Kavkaz. V obklopení Ruska, Turecka a Íránu se tam mísí evropské a blízkovýchodní vlivy, islám a křesťanství, kultura čaje a vodky. Jde o region silných kavkazských tradic i nevyřešených konfliktů. Všechny země prochází rapidním vývojem a doslova se mění před očima. Co víc by si mohla studentka mezinárodních vztahů přát?
Očividně mnohem víc. Od kulturních šoků s konzervativní společností, přes ochutnávku diplomatického života, až po pochopení, co znamená život v nesvobodě.
Luxus vykoupený korupcí
„Já piju pivo“, byla snad první věc, co mi po seznámení řekly nezávisle na sobě asi tři spolužačky. „OK, tak někdy zajdem na jedno“, byla moje reakce na nečekané vyznání a těšila jsem se na poflakování po hospodách. „Cigarety kouří jen prostitutky a kraťasy nosí jen gayové“, přišlo vzápětí varování od starších studentů, abych o liberálnosti společnosti neměla přehnané naděje. Spolužačky se mnou na pivo nikdy nešly. Hospody byly věčně plné mužů… a ehm, kouřících prostitutek.
Zato můj „diplomatický” život vzkvétal. Tu měl na škole projev generální tajemník NATO Rasmussen, tu jsem měla čest společně s rektorem vítat českého eurokomisaře Štefana Füleho. Jednou mě na recepci pozvala česká ambasáda, jindy ji rovnou u nás na škole pořádalo OSN. Účastnila jsem se přednášek předních akademiků zabývajících se postsovětských regionem. O mejdanech v přepychových bytech zaměstnanců ropných společností ani nemluvě.
Po počátečním opojení jsem si ale nevyhnutelně začala uvědomovat, že běžná realita má od zlatavého života na míle daleko. Bez úplatků a známostí je člověk ztracený. Platí se ve škole – kdo chce na většině univerzit dobré známky, měl by si na každou zkoušku připravit třeba i dva a půl tisíce korun. Platí se policistům, a k autonehodám je řidiči proto radši nevolají. Stane se, že extra příplatek vás stojí i lístek na vlak – paní na pokladně si musí přece taky nějak přilepšit. Průměrný plat doktora či profesora je totiž necelých deset tisíc korun, kolik vydělává prodavačka či dělník radši nepřemýšlet. Ceny v Ázerbájdžánu jsou přitom srovnatelné a mnohdy vyšší než v Česku.
Na druhou stranu se v zemi neskutečným tempem investuje a staví. Pětihvězdičkový hotel najdete na každém rohu, po Baku se běžně prohání auta luxusních značek a v záplavě stylových restaurací horko těžko hledáte, kde se najíst za rozumnou cenu. Tento rozvoj ale nemíří na běžné obyvatele, nýbrž na politické a podnikatelské elity (nebude asi velkým překvapením, že jde často o tytéž lidi) a jejich snahu ukázat se před delegacemi ze zahraničí. Proč by se jinak největší rekonstrukce dočkaly právě budovy lemující cestu z letiště, v čele s velkolepým Kulturním centrem Hejdara Alijeva?
Hrdá společnost s válečnými šrámy
Copak lidem taková do očí bijící nespravedlnost nevadí? Nemohla jsem se zbavit dojmu, že Ázerbájdžánci se dočista stali obětí všudypřítomné mediální masáže. Jak jinak jsem si měla vysvětlit, že mí spolužáci se na začátku studia pohoršovali nad profesory, kteří otevřeně kritizovali místní poměry. „Takhle by o své zemi mluvit neměli“, stěžovala si mi jednou spolužačka.
Ázerbájdžánci jsou totiž nesmírně hrdý národ. Většina z nich naprosto upřímně miluje svoji zemi, její kulturu, hodnoty a tradice. Jejich láska k národní kuchyni může vypadat až úsměvně, když naše zelí začnou cpát mezi dva knedlíky, aby z tohoto pro ně nesmyslného pokrmu udělali kebab sendvič.
Jejich pohled na dění okolo je významně poznamenán šrámy z války o Náhorní Karabach se sousední Arménií. V roce 1994 byly sice ukončeny boje, ale spor je dosud nevyřešen a Arménie má dodnes pod kontrolou nejen Náhorní Karabach, ale i sedm přilehlých ázerbájdžánských regionů. K ukončení bojů tehdy významně přispěl prezident Hejdar Alijev, který se zároveň zasloužil o příchod západních společností a rozvoj ropného průmyslu. Díky těmto zásluhám se dodnes těší obrovské popularitě a vehementně toho využívá i jeho syn, současný prezident Ilham Alijev. Budování kultu osobnosti jeho otce se mu osvědčilo jako výborná taktika k odvedení pozornosti obyvatel od svých nedemokratických praktik a od skutečnosti, že z milionových ropných zisků těží jen on a elita, jež ho obklopuje.
Většina Ázerbájdžánců, které jsem potkala, se o Karabachu, korupci a prezidentovi nechtěla bavit. Moje neschopnost odlišit, zda je důvodem lhostejnost, zaslepenost, anebo snad schvalování existujícího stavu pro mě představovala kulturní šok větší než pivo za stovku.
O to horlivěji jsem se zajímala o lidi, kteří se vystoupit z davu nebáli, a to ani při vědomí možných rizik. Sledovala jsem dění první poloviny roku 2013, která byla plná demonstrací, jež z větší části organizovali mladí lidé z hnutí NIDA. Na večeři u jedné známé jsem se zase seznámila s Rasulem Džafarovem, mladým aktivistou, který organizoval řadu lidskoprávních kampaní. Jednou z nejzajímavějších událostí pro mě byla recepce ázerbájdžánských neziskových organizací. Poprvé jsem tam potkala Chadídžu Ismail, uznávanou novinářku, která se mimo jiné zabývá aktivitami prezidentovy rodiny v České republice. Stejně tak jsem měla příležitost poslechnout si Emina Husejnova, novináře a aktivistu v oblasti svobody médií. Již dlouho jsem nezažila takovou vlnu inspirace a respektu, jako po setkání s těmito lidmi.
Realita blízká a vzdálená
O pár měsíců později už jsou všichni za mřížemi. Mladíci z hnutí NIDA byli odsouzeni na šest až osm let za nelegální držení zbraní a drog. Rasul Džafarov je obviněn z nelegálního podnikání a daňových podvodů a už půl roku čeká za mřížemi na rozsudek. Pro Chadidžu Ismail si policie přišla v listopadu s obviněním k navádění k sebevraždě. Emin Husejnov se již dlouhé měsíce skrývá na švýcarské ambasádě.
Najednou mám mnohem větší pochopení pro většinové Ázerbájdžánce a Ázerbájdžánky, kteří jdou s davem a navenek svou nespokojenost neprojevují. Nechávají si ji na doma, kde se v úzkém rodinném kruhu - a možná pro jistotu se zataženými závěsy - vysmívají nesmyslnosti všudypřítomné propagandy a doufají v lepší zítřky.
Než jsem odjela do Ázerbájdžánu, tak jsem neřešila, kam chodím, s kým se stýkám a co říkám. Po dvou letech v této zemi se vždycky na pár momentů zaseknu, než stisknu na facebooku tlačítko „sdílet“. U náhodných lidí na ulici pochybuju, zda nejde o policisty v civilu. Při šumění v telefonu přemýšlím, kdo mě odposlouchává.
Přitom vím, že v mém případě jde hlavně o paranoiu. Pro spoustu mých vrstevníků v Ázerbájdžánu je to ale denní realita. Česko je země, která něco podobného zažívala ještě v nedávné minulosti. Situaci v Ázerbájdžánu, a zejména osudy lidí, kteří se nebojí promluvit, bychom proto neměli přehlížet. Ne každý má totiž dva roky na to, aby pochopil, jaká je skutečná hodnota svobody a demokracie.
Tereza Kotásková
