Podněstří: jak zažehnout jiskru ve zvadlém sovětském skanzenu

Když vyrážíte dělat seminář pro občanské iniciativy do Podněstří, málokdo tuší, co to vlastně je a kde. Popravdě, většina lidí si myslí, že to je někde blízko Poodří, a nelze se tomu divit: kdo by znal nikým neuznanou, tenkou separatistickou „nudli“ území podél Dněstru mezi Moldavskem a Ukrajinou? Zdejšímu asi půl milionu obyvatel vládne mafiánský autoritativní režim, jenž ujíždí na sovětské symbolice, žije z Ruskem nevymáhaných dluhů za plyn v galaktické výši a vydělává na byznysu místní firmy Sheriff, která ovládá snad všechno, na čem se dá trochu vydělat. Přečtěte si reportáž o tom, jak v Podněstří začalo NESEHNUTÍ podporovat tamní veřejnost.

Milan Štefanec

Více o Podněstří se dočtete v článku Šerif se sovětskou vlajkou, který napsal pro časopis Nový prostor Milan Štefanec z NESEHNUTÍ

Cílem akce je inspirovat skupinu aktivních lidí posbíraných především z místních neziskovek, z nichž většina jen supluje sociální služby ne moc funkčního státu, pomoci jim naplánovat kampaň a pokusit se zde tak zažehnout jiskru veřejné angažovanosti.

Už bezmála třicetihodinová cesta přes Karpaty nezničitelnou dodávkou napovídá, že půjde o tak trochu „partyzánskou“ akci. Vozidlo necháváme v Moldavsku v Kišiněvě a pokračujeme místní dopravou, pro jistotu rozdělení do dvou menších skupin. Trochu obávaný přechod moldavsko-podněsterské hranice, kterou na mapách světa nenajdete, probíhá v klidu a největší problém spočívá v tom, jak má celník ve stavební buňce přečíst moje příjmení se dvěma „h“, jenž ruština postrádá.

V hlavním městě Podněstří Tiraspolu nás vítá slunečné počasí a vynikající jídla v restauraci Sedm pátků, na první pohled to tu vypadá skoro roztomile. Do místní reality nás ale velmi brzy uvádí návštěva akce nazvané Den otevřených dveří, kde se chtějí podněsterské neziskové organizace ukázat veřejnosti formou infostánků a krátkých prezentací. Sotva akce začne krátkou divadelní inscenací, do dveří sálu vtrhává partička asi 6 podnapilých teenagerů, kteří pořvávají, bučí, v rukou třímají podněsterskou vlajku, ruskou vlajku a transparent s nápisem Vastočnyj avangard. „Východní avantgarda“ je provládní a proruskou obskurní skupinou, která zde komplikuje život nejen neziskovkám.

Po chvilce zmatku dává organizátorka akce jednomu z „politických chuligánů“ prostor pro dvouminutové vyjádření. Jeho projev nemá příliš hlavu ani patu, s absencí špetky originality se dozvídáme o podvratných neziskovkách financovaných Západem. Za nezúčastněného přihlížení několika uniformovaných mužů hlouček přítomných dam mladíky vyvádí ze sálu.

Video: Jak zástupkyně neziskovek vyprovodily nezvané hosty

Akce končí, pár lidí se přeci jen přišlo podívat. Kolik z nich asi byli jen agenti v civilu? Pomáháme uklízet židle, když v tom se „avantgardisté“ vrací, převrhávají stoly a nastává menší strkanice. My to fotíme a tím víc jsou chlapci říční, jen tak tak nekončí odpoledne rvačkou.

Video: Podněsterská provládní mládežnická skupina vyvolává konflikt

Silné dojmy rychle pokračují – před domem, kde bydlíme, stojí policejní auto a po vyprávění jedné zástupkyně nevládní organizace o tom, kolik hodin pravidelně tráví u výslechu, nám už je jasné, že to není náhoda. Do poslední chvíle se neví, kde vlastně seminář bude. Až těsně před začátkem se to dozví několik málo těch, kteří ve svých vizích ještě úplně neuvadli a nezešedli tak, jako většina tiraspolských sídlišť.

Setkání je nakonec z bezpečnostních důvodů v jiném městě, v jednom soukromém domě na předměstí. „Takhle asi vypadaly bytové semináře v dobách Charty 77,“ říkáme si a nevycházíme z údivu. První ze tří naplánovaných dnů se snažíme přítomné inspirovat různými příklady úspěšných kampaní nejen ze střední Evropy, ale třeba i z Běloruska a naše pozvání sem dokonce přijala jedna Abcházka, která ví o podmínkách v neuznaném státě svoje. Kupodivu má úspěch i moje trochu kontroverzní prezentace o samizdatech, happeninzích, flashmobech, graffiti a street-artu. V praktické části Podněsterci a Podněsterky vyrábějí nalepováním výstřižků z místního tisku jednostránkové ziny a výsledky jsou víc než dobré: tvůrčího potenciálu pro vyjádření i satiru je tu spousta!

Druhý den ráno pokračujeme. „Stejně budeme celý den zavření,“ komentuje slunečné počasí naše tlumočnice se zkušenostmi s prací nevládek v Bělorusku. „No, já doufám, že zavření nebudeme,“ odpovídám se smíchem, ale všichni počítáme s tím, že kdykoliv může dorazit nějaká složka represivního aparátu a přinejmenším celou akci rozprášit.

Během školení o bezpečnosti elektronické a telefonické komunikace kolega z NESEHNUTÍ vysvětluje, že nejlepší prevencí před špiclováním bude pořídit si SIM karty jediného operátora ze sousedního Moldavska, který má signál i v Tiraspolu. „Jaké SIM karty? Naše telefony žádnou SIM kartu nemají,“ říká překvapeně jeden z účastníků semináře a názorně předvádí vnitřek svého mobilu. Nevěřícně koukáme na telefon bez SIM karty, u jehož koupě se v Podněstří předkládají osobní doklady. Náš technický expert vysvětluje, že odposlouchávat takový telefon zvládne i úplný amatér. Podněsterská vláda si to zařídila jednoduše, ke každému telefonnímu číslu má údaje konkrétního člověka a na sledování hovorů jí stačí triviální zařízení.

Náš byt večer nacházíme odemčený, paranoia trochu narůstá. Byl tu jen majitel a zapomněl zamknout, nebo sem přišli špiclovat „kágébáci“? Prohledáváme celý byt a všechny věci, jestli sem někdo něco nenastražil, ale nic nenalézáme. O kulturní podnik v Tiraspolu člověk nezakopne ani cíleně, natož omylem - večerní diskotéka musí na rozptýlení chmur stačit. A stačí.

Poslední den setkání už pracujeme na společném tématu, které si účastníci a účastnice semináře vybrali. Ačkoliv se nejprve přítomní rozdělili na tři skupiny hájící svá preferovaná témata, nakonec se všichni shodli na kampani za přijetí zákona o svobodném přístupu k informacím. V místních podmínkách je to zjevně docela výzva. Známky poraženectví ale zahání aktivistka z Abcházie, kde se neziskovkám podobný zákon podařilo prosadit. A když to šlo v Abcházii, proč by to nešlo i v Podněstří? Její spontánní proslov podpořený kavkazským temperamentem přítomné motivuje. A je to moc dobré: plánování kampaně je na závěr setkání v hrubých obrysech dokončené. Tím ale naše práce spíš teprve začíná: chystáme se v kampani dlouhodobě na dálku radit a pomáhat, a po čase sem třeba znovu přijet.

Podařilo se nám tedy zažehnout jiskru v sovětském skanzenu, nebo po našem odjezdu všechno skončí a velkolepé plány na hrdou veřejnou aktivitu poputují do propadliště dějin země, kterou skoro nikdo nezná? O tom třeba zase někdy příště.

Martin Hyťha