Oko na oku, zub na zubu, hlava na hlavě. Přesto, že od lovu to byl už půldruhý den, děs křivící tváře mačkajících se lidí nepolevoval. Možná jim nedělaly dobře ty stálé přesuny v nádobách z místa na místo a jejich časté přesypávání z bubliny do bubliny. Při tom se vždy většina z nich málem utopila nebo aspoň pořádně pomlátila. Oblečení na sobě už většinou neměli, nebo jej představovalo jen pár jakýchsi barevných cárů, které zbyly z původních úborů. Zdálo se, že nářek proniká z bubliny i přes tlusté sklo, díky kterému byli lidé udržováni na vzduchu odděleni od vody – tedy při životě.
Leželi v ní jeden na druhém, druhý pod prvním, někteří se bez ohledu na ostatní sápali co nejvýše, aby nebyli umačkáni ve spodních vrstvách. Smrad výkalů a absence čistého vzduchu dokreslovaly poslední detaily celého toho dekadentního pohledu na hrdého člověka.
Kolem bubliny plavaly dvě velké ryby a otevíraly na sebe ústa. Nebýt lidé za sklem v tak nepříjemné situaci, možná by jim to přišlo i směšné. Oni v té situaci ovšem byli, a proto na cokoliv směšného, vtipného či veselého neměli ani pomyšlení. A tak se spolu ryby proplavávaly sem a tam, aniž by se musely cítit třeba jen ve skrytu jejich rybí duše trapně, že se na ně někdo dívá pohrdavým pohledem.
„Dneska asi nebude zrovna velký odbyt, všichni je chtějí na Den Jikrnáče čerstvé. Když si je koupí teď, tak zmodrají a už zítra večer to bude spíš k vyhození než k jídlu.“ řekla první ryba těsně předtím, než se zpoza teplejšího proudu vyhoupl statný šupináč a začal si prohlížet lidi v bublině.
A je to tady! Co když bude chtít nějakýho zabít? Snad to zvládnu... První ryba byla u rozdávání lidí poprvé a vlastně nikdy ještě ani žádného člověka nezabila. Na Den Jikrnáče si vždy kousek člověka s chaluhou dala, byl to přece zvyk, ale že by jí nějak moc chutnalo to nasládlé maso, to určitě ne. Ještě k tomu vozí rok od roku tučnější a nedá se to ani pořádně strávit. Byla tu proto, že potřebovala odpracovat ještě pět odlivů a tohle vypadalo mnohem lépe, než práce na plantážích nebo uklízení mořského dna. Kamarád jí vysvětlil, jak na to, ale stejně. Nedokázala by zabít jakéhokoliv mořského tvora, ale toto jsou takové němé tváře, které beztak ani nic necítí. No, snad to nebude tak hrozné.
„Co to bude?“ zeptala se s dobře skrývanou nervozitou šupináče. „Máme malé, velké, tlusté, tenké, jak jen si budete přát.“ řekla a usmála se, což se jí docela i povedlo.
„Ale, kdyby tam byl nějaký středně velký človíček s koulema, nebývají tolik tuční a děti si mají aspoň s čím hrát.“ usmál se šupináč.
Jen ať jej nechce zabít. Kuláci se vždycky děsně zmítají a občas je musíte trefit i víckrát, než padnou do bezvědomí, honilo se rybě hlavou a začala se opravdu bát, jak to dopadne. O člověka nejde, ten nic necítí, ale rozkřiknout se po zálivu, že se nám tady hodinu cukají lidi, než je opravdu zabijeme, tak už nikdo nepříjde.
„Zabít?“ zeptala se trochu přiškrcenějším hlasem první ryba.
„Ale kdepak, děti mají rádi, když aspoň chvíli pobíhá po airáriu a otevírá na ně srandovně tu svou zubaťoučkou hubičku. Pak ho klepnu sám, učil mě to ještě nebožtík tatík, za něj to prý dělal každý sám.“ pravil šupináč. „Támhleten by to mohl být.“ řekl a ukázal ploutví na jednoho chlapce, zhruba sedmnáctiletého.
„Dobrý výběr, pěkný je! Nemá ani moc toho sádla. Jen nevím, jak prodáme ty vyžrané.“ povzdechla si ryba, ale zároveň se v duši zaradovala, že ještě nepřišel ten okamžik, kdy se sama přesvědčí, jaké to vlastně je zabít člověka.
Odklopila poklop na dně bubliny, ať do ní nenateče voda a opatrně zašťourala úzkou kostí mezi lidmi. Netrvalo dlouho a strefila žádaného chlapce pod nohy tak, že padl přímo do díry ve dně. Chytla jej ploutví za zuby a předala zákazníkovi.
„Ať se dětem líbí a na Jikrnáče dobře chutná!“ zavolala na odplouvajícího šupináče. „A pěkné svátky!“
„Tak, první zákazník za námi, zvládla jsi to dobře!“ pravila druhá ryba hned, jakmile se šupináč opět ztratil za teplým proudem, odkud před chvílí vyplul.
„No jo, takoví kdyby byli všichni – vylovte mi tohoto, já si jej doma zabiju sám…“
„Neboj se, zvládneme to, všichni říkali, že zabít člověka je primitivní. Ve vodě se skoro nepohne, klepneš ho po hlavě a přiškrtíš. Jenom dát pozor, ať nevypije moc vody, než zdechne. Pak je takovej divnej a ztrácí barvu, to se rybám nelíbí…“, dodala odvahu první rybě druhá ryba.
Jen co domluvila, objevil se velký lysák.
„Jednoho s koulema, většího. A kdybyste mi ho klepli...“ Volal a ani se nepodíval do bubliny.
Tak už to přišlo! Prohnalo se hlavou první rybě, ale tentokrát to vzala s mnohem větším klidem než minule. Jen co druhá ryba otevřela poklop bubliny a hmátla dovnitř tenkou kostí, jeden třicátník, přesně takový, jakého si lysák žádal, vypadnul ven. Chytla jej a dovlekla k placatému kameni, na kterém se to mělo stát. První ryba už čekala, připravená k exekuci.
Tak a teď! Nic to není. Nic to přece není! Zabít člověka zvládne každý. Jen ať se ten lysák nedívá, kdyby se to náhodou tak úplně nepovedlo…
***
V očích muže se objevil zděšený výraz. Zděšený ještě více, než byl doteď. Z úst mu uniklo pár bublinek vzduchu. Snažil se sebou škubnout a vyplavat k hladině, ale ploutev druhé ryby jej pevně držela za zuby, takže ať se zmítal, jak se zmítal, jen tím ztrácel sílu a oheň jeho naděje pomalu dohasínal. Náhle jím prolétla příšerná bolest. To tupá ploutev narazila pod temeno jeho hlavy. Vypustil všechen vzduch a cítil, že už nezvládne dlouho žít. Z posledních sil se pokusil vzepřít, ale nepovedlo se a bylo jasné, že se pro něj stal tento boj prohraným. Další tupá rána, která mu vyhnala i poslední bublinky vzduchu z plic. I strach z těch velkých příšer, které si s ním hrají jako s hadrovou panenkou, pominul. Nezvládl to vnímat. Čas se začal natahovat. Usínal. Poslední správně mířená rána ploutví na temeno hlavy už byla jen pohlazením.
Rychle promítnutý života před očima a pak už jen Boží ruka, která mě táhne pryč ze světa těchto hnusných bestií. K hladině a výš a výš, pomyslel si muž a vypustil z úst poslední bublinku vzduchu. Ta s sebou milosrdně přibrala na pouť k výšinám i jeho duši.
***
„Gratuluju, napoprvé skvělá práce! Kdo by poznal, že to byl tvůj první zabitý člověk?“ Řekla druhá ryba a zvesela se usmála.
Autor: Vojtěch Boháč
