Proč je cílová skupina brouk? Jaká témata pálí místní občanskou společnost? Nahlédněte s námi, jak vypadá plánování občanských kampaní v jižní Ukrajině.
Návrat do života
Vyrážím na krátkou, intenzivní a důležitou únorovou cestu do Ukrajiny. Nejprve mě čeká celodenní práces organizací „Návrat do života“, která se zabývá drogově ohroženou mládeží a také provozuje jediný nízkoprahový klub v krajském městě Kropyvnyckyj. Pokud vám název města přijde zvláštní, vězte, že bylo v rámci dekomunizace pojmenované po místním spisovateli a dramatikovi, běžně ale všichni používají dřívější název Kirovohrad (po sovětském vůdci Kirovovi, podobně jako „si přišel na své“ arménský Kirovakan, ázerbájdžánský Kirovabad, ruský Kirovograd a řádka dalších měst a vesnic po celém Sovětském svazu).
Ale zpět ke klubu pro mládež – hrozí mu, že bude muset brzy zavřít. Soukromý majitel současných prostor dal totiž klubu výpověď a ten se tak nejpozději v listopadu bude muset vystěhovat. Nepředstavujte si prostorné a útulné nízkoprahové kluby v Česku – zdejší „VIP bunker“ je nevelká sklepní místnost se dvěma přidruženými kamrlíky oddělenými pouze závěsy. Jeden slouží jako kuchyňka, druhý pro individuální konzultace s psycholožkou.
Návrat do života proto s podporou NESEHNUTÍ vede kampaň za to, aby město poskytlo jiné vhodné prostory pro nízkoprahový klub. Organizaci se podařilo vyvolat značný mediální ohlas, který přiměl náměstkyni primátora pro sociální otázky veřejně slíbit, že město prostory poskytne. Nemediální odpověď je ale trošku jiná: „Pokud najdete vyhovující městské prostory, které budou volné, dáme vám je“. Věnujeme se tedy zejména otázce, jak najít vyhovující městské prostory, když město odmítá i jen poskytnout seznam nemovitostí v jeho majetku. Procházíme strategii kampaně a plánujeme konkrétní kroky na další půlrok. Jeden úspěch už ale kampaň má: nedaleké menší město Znamjanka se k podpoře obdobného zařízení již podařilo přesvědčit.
Není to silnice, jenom směr
Následuje přesun z Kropyvnyckého do Mykolajiva. Ačkoliv jde o dvě sousední krajská města, spojení mezi nimi není mírně řečeno nic moc. O cestě, která je spojuje, koluje častý bonmot:„to není silnice, to je jenom směr“. Kdo někdy cestoval alespoň část této trasy ví, že to není vůbec nadsázka. Polovinu cesty proto raději urazím brzkým ranním vlakem. Majitel bytu, v němž jsem v Kropyvnyckém ubytován, se nejen nezdráhá převzít klíče ve 4:50 ráno, ale ještě mě veze pár set metrů na nádraží a napůl ukrajinsky, napůl anglicky švitoří:„Já jsem původně z Užhorodu, to je úplně jiná Ukrajina. Kirovohrad je děsně sovětský město.“–„Ale kdež, Kirovohrad je moc fajn, já teď jedu do Mykolajivu, to je teprve ‚sajůz‘,“odpovídám a společně se tomu smějeme.
Mykolajiv je město o velikosti Brna, které vzniklo kvůli stavbě lodí. Jelikož ty lodě byly obrovské, ulice mají zpravidla šířku Václaváku, aby se usnadnila přeprava lodí z továren na řeku. Občasný vystavený tank, reliéfy všemožných hrdinů či reproduktory vyhrávající ruské disko na pěší zóně dotvářejí místní genius loci. V létě je tu díky řece, příjemnému nábřeží a všudypřítomným stromům příjemně, ale v letošní šedivé parodii na zimu máte leda tak nutkání nalít si vodku a ponořit se do chmur. Ještě, že je suchej únor!
Všechno máme, ale konvice shořela
V Mykolajivu budeme celý víkend s místní iniciativou „Mykolajiv – město slunce“ plánovat kampaň s cílem přimět město, aby se do roku 2050 stalo uhlíkově neutrálním. Pokud vám takto ambiciózní cíl nezapadá do výše popsaných retro kulis, vězte, že Ukrajina je ve snižování emisí skleníkových plynů na místní úrovni svým způsobem dál než Česko. Již šest měst různé velikosti včetně Lvova podepsalo prohlášení, že chtějí plně přejít na obnovitelné zdroje, a město Žitomyr už má dokonce odborně zpracovaný plán, jak to prakticky provést.
Při přípravách plánování padlo rozhodnutí uspořádat setkání v místní knihovně, která tu a tam organizuje besedy na ekologická témata, má příjemnou přednáškovou místnost a na někdejší seznamovací schůzce se zdála otevřená ke spolupráci. Píšu tedy ředitelce e-mail s dotazy, zda by bylo možné u nich celý víkend s pětičlennou skupinou pracovat, jaké mají vybavení a jak nám budou účtovat pronájem. Odpověď přišla obratem:„Budeme rádi, určitě přijďte. Místnost vám dáme k dispozici, a to bezplatně. Dataprojektor máme, flipchartový stojan máme, nádobí máme. Jenom rychlovarná konvice shořela.“S mnohačetnými díky potvrzuji konání a ujišťuji ředitelku, že rychlovarnou konvici knihovně rádi koupíme. Dotaz, jakou by si představovali, byl zbytečný. Místní obchod, do kterého jsem dorazil v pátek v sedm večer po výše zmíněné cestě z Kropyvnyckého a následných třech schůzkách s dalšími iniciativami, jež podporujeme, měl konvici jenom jednu. Nikoliv jeden typ, ale jeden kus.
Cílová skupina je brouk
Skupina klimatických aktivistek a aktivistů je zpočátku trochu nevýrazná. Od chvíle, kdy dostanou za úkol napsat v několika bodech, co zatím v tématu udělali, mě ale nepřestávají udivovat.„Setkali jsme se se starostou, aby podepsal závazek přechodu města na bezuhlíkové technologie, a předali mu petici s pěti tisíci podpisy.“Jak dokázala začínající pětičlenná dobrovolnická skupina nasbírat pět tisíc podpisů je pro mě záhadou. Plánování probíhá báječně – lidé z iniciativy jsou motivovaní, věcní, autentičtí a příjemní. Zároveň je vidět, že se podobné akce nikdy nezúčastnili a nový přístup jim přináší možnost zamyslet se nad svou prací z jiného úhlu.
Zatímco se puzzle občanské kampaně postupně skládá dohromady, zaměstnankyně knihovny se o nás náramně pohostinně starají. Druhý den ráno, v neděli, je na místě dokonce uklízečka, která zametá a vytírá. Přesto však o chvíli později během plánování pochoduje po podlaze brouk.„Cílová skupina číslo dva je brouk,“pronáším vstoje u flipchartu, abych se ujistil, že se opravdu všichni plně soustředí na brouka a nikdo mě neposlouchá. Na brouka je zjevně potřeba expertíza – jedna z účastnic odchází za uklízečkou, aby nás brouka zbavila, ačkoliv velké nebezpečí od něj zdá se nehrozí.
Po dvou dnech je plán kampaně hotový. Odjíždím do Oděsy na noční vlak, který mě přiblíží k Brnu, a spokojeně přemítám o téhle tváři Ukrajiny, s níž se díky práci s občanskými iniciativami setkáváme: přátelské, pohostinné, skromné, pracovité, nevzdávající se i v těžkých podmínkách, toužící po rozvoji. A leckdy taky vtipné.
