Loni na podzim se znovu rozhořel spící konflikt mezi Arménií a Ázerbájdžánem o oblast Náhorního Karabachu. Jaké to je, když vám za okny zuří válka? Zeptali jsme se dlouhodobé spolupracovnice NESEHNUTÍ z Jerevanu.
Varduhi Aramjan je z arménské organizace Arménský kemp, která se věnuje lidem s různými druhy znevýhodnění. NESEHNUTÍ již mnohokrát podpořilo tuto organizaci v jejích kampaních za dostupné město, během nichž monitorovala utrácení městského rozpočtu na bezbariérové nájezdy a lobbovala za dostupnost města pro osoby se sníženou mobilností. Varduhi povídá o tom, jak prožívala druhou válku o Náhorní Karabach.
Varduhi, co jste dělali, když začala válka?
Byli jsme ve vesnici Artaniš, která se nachází na břehu největšího arménského jezera Sevan. Máme tam základnu naší organizace Arménský kemp, kde děláme tábory plachtění pro lidi s disabilitou. Když začala válka, byla u nás zrovna na oddechovém pobytu skupina mladých lidí s různými druhy postižení. Sami byli z Arcachu a byli hrozně v šoku. (pozn.red.: Arcach je arménský název pro oblast Náhorního Karabachu.)
Vůbec jsme nevěděli, co dělat... Nevěděli jsme, jak utěšit lidi, jejichž rodiny se ocitly pod přímou palbou. Nebyli jsme na to připraveni.
Jak jste se rozhodli reagovat na situaci?
Rozhodli jsme se, že každý, kdo chce, může samozřejmě zůstat u nás na základně našeho Arménského tábora tak dlouho, jak bude potřeba. A tak skupina zůstala, dokud si všichni nenašli bydlení a neodešli žít se svými rodinami, které také utekly před válkou.
Pak jsme si uvědomili, že pořád probíhá ta zpropadená a nenáviděná válka a přemýšleli jsme, co bychom měli dělat teď? A tak jsme s pomocí našich přátel předělali táborovou základnu tak, abychom mohli poskytnout ubytování lidem prchajícím před konfliktem. Ve spolupráci s ústředím Ministerstva sociálního zabezpečení Arménské republiky jsme začali přijímat a podporovat rodiny dočasně vysídlených osob z Arcachu.
Jak se vám společně žilo?
Rodiny byly zaregistrovány a byla jim poskytnuta humanitární i psychologická pomoc. Dělali jsme co jsme mohli, aby se cítili jako doma. Vařili a žili jsme všichni společně, vytvořili jsme naši malou „komunitu“ a vzájemně jsme se podporovali až do konce války. Děti byly přihlášeny do nejbližší vesnické školy.
Ale potom začalo nejasné období po uzavření mírové dohody. Lidé nevěděli, co mají dělat a co je čeká. Mnozí se nemají kam vrátit, protože jejich vesnice se dostala pod správu Ázerbájdžánu, a tak se zkouší vrátit na místa v Arcachu, která nebyla ve válce ztracena a najít si nové místo k životu třeba ve Stěpanakertu. Mnohé rodiny ale stále zůstávají v nedalekých vesnicích okolo Sevanu a my nadále pracujeme s dětmi z těchto rodin, děláme pro ně volnočasové aktivity, při nichž rozvíjíme jejich schopnosti a jsme jim schopni dát psychologickou pomoc a pracovat s jejich traumaty.
Co vás během války nejvíce překvapilo?
Ve válce byl zapojen celý arménský lid: ať už vpředu, nebo vzadu. Každý dělal, co mohl. Nikdo nezůstal stranou. Byly vytvořeny různé iniciativy na pomoc vojákům, dočasně vysídleným osobám, lidem, kteří zůstali ve svých městech ukryti ve sklepech a přístřeších.
Jak vidíš budoucnost? Na co se chcete teď zaměřit?
Budeme dál pracovat. Naše snahy se budou upínat hlavně k udržení míru.
V důsledku války se zvýšil počet mladých lidí se zdravotním postižením, což je naše hlavní cílová skupina. Máme v úmyslu zasadit se o sociální rehabilitaci vojáků, kteří vyvázli z války se zdravotním postižením.
A poslední otázka k zasnění, pokud bys mohla změnit svět, co bys změnila jako první?
Smazala bych všechny hranice.
Zakázala bych vývoj a prodej zbraní.
Nakazila bych každého láskou.
*Sociálně ekologické hnutí NESEHNUTÍ již 10 let pracuje na jižním Kavkaze. Pomáháme aktivním lidem měnit svou zemi a komunity k lepšímu, snažíme se podporovat lidskoprávní hodnoty bez ohledu na území. Máme partnery, kolegyně a přátele ve všech částech jižního Kavkazu včetně regionů, o která se vedou spory. Podporujeme občanskou společnost a sdílíme znepokojení nad vývojem situace nehledě na hranice mezi územími. Záleží nám na jednotlivých lidech a věříme, že zachování lidské důstojnosti a podmínek respektujících práva každého člověka, jsou prioritou. Jsme proti válce!
Nesmírně si vážíme lidí, kteří i přes rostoucí nenávist vystupují veřejně a apelují na mírové řešení. Naše stanovisko jsme vyjádřili v prohlášení Mír je nejcennější na našem webu programu Cesty iniciativy.
