Jak souvisí osahávání v tramvaji s reklamou na politickou stranu?

Jednoho dne jsme se s několika přáteli setkali na školení, jak dávat správně lidem zpětnou vazbu. Lektor se ptal, komu z nás se někdy stalo, že jim někdo naprosto cizí udělal něco nepříjemného a jak na to následně reagovali.

Lidé postupně začali vyprávět své příběhy. Jedné kamarádce sáhl cizí muž v tramvaji na ňadro, ke druhé se příliš těsně jiný muž zezadu přimáčkl, další zase jeden starší muž nabízel, aby si mu sedla na klín. Příběhy většiny přítomných žen se týkaly každodenního sexismu, tedy nepříjemných situací, které se jim dějí jen proto, že jsou ženy.

Přestože se genderovou tematikou a právy žen zabývám už řadu let, tento moment na mě strašně silně zapůsobil. Přednáším o stereotypním zobrazování žen a mužů v reklamách, ale řada lidí nechápe, proč je to vlastně takový problém, vždyť jde jen o reklamy. Ty přece nebere nikdo vážně. Občas se sama sebe ptám, zda neuvažuji jen v nějaké bublině. Problematika rovnosti pohlaví se často velmi těžko vysvětluje. Řada lidí má pocit, že už to není v naší zemi téma. Ale podíváme-li se na každodennost okolo nás, co vidíme?

Má matka při studiu vysoké školy otěhotněla. Když chtěla ve studiu pokračovat, řada vyučujících ji odmítala zkoušet a tvrdila jí, že by raději měla být doma s dítětem a nestudovat (vysokou školu přesto úspěšně dostudovala). Mě zase na gymnáziu pozval učitel k sobě do kabinetu, abych mu udělala kávu, přestože jsem tam přišla s touhou diskutovat s ním o knížkách, které jsem cestou do školy hltala. Kolegyni nutila vyučující neustále přepisovat, co napsala, protože na dívku to nebylo dostatečně krasopisně napsané. Když jsem vyzvedávala dceru ze školky, plakal tam chlapec a přítomná babička jiného dítěte na něj křičela, že je to strašná ostuda a že správní chlapi přece nepláčou. Podobné příběhy jsme jistě zažili všichni. Přesto se při slově sexismus nebo diskriminace řada z nás otřese a bude se hádat, že něco takového neexistuje a upozorňování na něj je přehnané.

I proto jsme se v NESEHNUTÍ rozhodly lidi vyzvat, aby sdíleli své každodenní zkušenosti se sexismem tak, že nám je pošlou pomocí webového rozhraní www.sexismy.cz, kde budeme postupně všechny příběhy uveřejňovat. O co nám jde? Nechceme propadnout kolektivní depresi, naopak chceme upozornit na to, že právě tyto příběhy v životě každé a každého z nás jsou důsledkem toho, v jaké společnosti žijeme.

Výchova v rodině, vzdělávání na školách, ale i reklamní sdělení – to vše nás učí, co to znamená být ženou a mužem v naší společnosti a co se od nás v souvislosti s tím očekává. Co tedy očekáváme od žen, které jsou v reklamách zobrazovány jako ty, které potkáme nejčastěji doma, jak perou a starají se o děti, případně jsou neustále „na čtyřech“ v minisukních, jsou hezké a jednoduché a vlastně tvoří ideální reklamní plochu? A co se čeká od mužů, když je reklamy vykreslují jako odborníky na vše možné včetně odstranění skvrn, jako nevázané pivaře, kteří si stěžují na upovídané manželky a touží je vyměnit za nové, v ideálním případě atraktivní sedmnáctky?

Některé věci se mění těžko, jiné snáze. Pošlete nám proto svůj příběh každodenního sexismu a nominujte reklamu do anticeny Sexistické prasátečko. Zkuste společně s námi změnit naši každodennost. Třeba nám pak sáhne na ňadro jen ten či ta, od které/ho nás to potěší.

Kristýna Pešáková

Koordinátorka programu Ženská práva jsou lidská práva