Moje dobrovolnická činnost prochází proměnami již šest let (přičemž hlavička Nesehnutí nad ní se nemění).
Nejprve jsem jezdila jako dobrovolnice do uprchlického tábora v Zastávce u Brna a snažila se udělat tamním dětem život o něco veselejší. Postupem času jsem se prostřednictvím dětí seznámila s jejich rodiči a vedla nejednu zajímavou a velmi obohacující diskuzi, následovanou postupným získáváním důvěry a přátelství spojených se vzájemnou pomocí, resp. mnohdy spíše pomocí z mé strany mým přátelům, v našich končinách často ještě dezorientovaným, lámanou češtinou hovořícím, uprchlíkům. Samozřejmě moje tehdy náctiletá pomoc nebyla příliš (vlastně skoro vůbec) kvalifikovaná.
Obzvlášť v některých zapeklitých situacích, například když mi palestinská rodina čekající již pátý rok na azyl ukázala další (chatrně odůvodněný) zamítavý verdikt a čekala, že jí řeknu, co dělat dál, jsem si intenzivně uvědomovala, že je mi na obtíž moje neschopnost poradit lidem, pro které je dobrá rada často doslova existenčně důležitá.
Tak jsem se prouvědomovala až ke studiu práv – ta člověk přece potřebuje znát, když je chce hájit. A s touto myšlenkou na zřeteli jsem se během vzdělávání sebe sama pustila do projektu vzdělávání žáků základních a středních škol. Jako lektorka se je snažím seznámit s problematikou migrace, uprchlictví, lidských práv… a odbourávat jejich předsudky. Přirozeně se často, čelíc hluboce zakořeněným předsudkům zaznívajícím nezřídka z úst teenagerů, nevyhnu pocitu, že stojím (a snažím se laskavě bojovat) proti větrným mlýnům, ale když pak ke mně po hodině přijde čtrnáctiletý kluk a ptá se na Nesehnutí, zajímá se o to, jestli by se třeba taky mohl nějak zapojit (ano, tohle se stává), nacházím v tom, co dělám, smysl. Koneckonců když se vrátím na začátek těch proměn mého dobrovolničení, uvidím šestnáctiletou holku, kterou nadchl před tabulí stojící a o uprchlickém táboře hovořící vysokoškolák z Nesehnutí…
Barbora Zavřelová
doborovlnice NESEHNUTÍ
