Blokáda 2.0

Čtyři týdny trvala blokáda kácení v oblasti Ptačího potoka na Šumavě. Na Trojmezné v roce 1999 či ještě dříve u Temelína vyvolávala tato krajní podoba občanského protestu podobnou veřejnou kontroverzi, úspěšně však dokázala k těmto důležitým tématům přitáhnout pozornost a vyvolat celospolečenskou diskusi. Možnosti jak o akci informovat a jak mobilizovat část veřejnosti k akci se však od té doby zásadně proměnily.

Upřímně přiznávám, že jsem se letošní blokády opakovaně aktivně účastnil. Stejně jako většina účastníků nejsem spojen s jakoukoli organizací či agenturou. Nechci nyní rozebírat jednotlivé důvody pro blokádu, už to udělali jiní. Chci se zaměřit na roli nových prostředků komunikace při informování veřejnosti a její mobilizaci, především se však pokusím nastínit možnosti do budoucna. Nečekejte akademický rozbor a detailní analýzu, jednak je na ni ještě příliš brzy a jednak nejsem akademik. Nabízím několik postřehů přímého účastníka a pár námětů do budoucna.

Je čtvrtek večer a naše tříčlenná výprava poprvé přijíždí do Filipovy Huti připojit se k blokádě. Vstoupili jsme zhruba do poloviny večerního setkání účastníků. Mám pocit, že vstupuji do skupiny ostřílených a zkušených blokádníků. Brzy však vidím, že jsem se zmýlil - cirkulace lidí během blokády je obrovská (většinou lidé zůstávali maximálně 2-3 dny), a proto je na místě stále převaha lidí spíše nezkušených, navíc s velmi mlhavou představou o lokalitách, v nichž dochází ke kácení, a tedy také blokádě. Profesně se zaměřuji na využití GIS technologií v kombinaci se sociálními sítěmi a mobilní komunikací v krizových oblastech světa, a z tohoto důvodu mě hned zkraje zarazila absence jakýchkoliv map. Mé původní (a značně naivní) představy možného hromadného využívání živých map pomocí open source platforem jako Ushahidi vzalo za své poměrně rychle. Zvláště pak při pohledu na mobilní vybavení v rukou většiny zúčastněných. Pokud měl někdo obavu z efektivně koordinovaného hi-tech "ekoterorismu", může prozatím klidně spát.

Lokalita Ptačího potoka byla poměrně dostatečně pokryta mobilním signálem a umožňovala také (byť omezené) datové přenosy. Komunikace po telefonu a skrze SMS tedy byla možná a stala se po celou blokádu klíčovou. Sdílení obrázků a videí skrze sociální sítě jako Facebook či Twitter přímo z terénu už tak jednoduché nebylo. Jednak člověk trávil cenné minuty čekáním v mechu až se jeden obrázek uploaduje namísto toho, aby efektivně blokoval, a jednak výdrž baterie smartphonu prostě není dostatečná pro akce, kde časté dobíjení není možné. Často jsem proto vyplýtval baterii na upload obrázku na Twitter a v klíčovém momentě už mi nezbyla na obyčejný hovor. Twitter, který v městském prostředí obyčejně slouží jako velmi efektivní nástroj pro komunikaci a koordinaci, selhává nejen pro uvedenou náročnost na připojení, ale předevěím proto, že mezi aktivisty povědomí o jeho výhodách a funkcích v podstatě neexistuje. Navíc, v prostředí ekologického aktivismu často existuje obecně zakořeněná nedůvěra, často i odpor k něčemu tak trendy jako je třeba Facebook čí smartphone, což je podle mě krátkozrakost, nicméně realita.

Zcela jistě však není nutné hledat komplikovaná technologická řešení tam, kde "obyčejné" a tradiční metody jako SMS plně dostačují. Zvláště pak v situaci, kdy se v terénu pohybuje méně než padesátka aktivistů v několika smíšených skupinách těch více i méně zkušených. Nicméně pokud by se jednalo o akci na větší lokalitě s vyšším počtem účastníků, bylo by velmi vhodné zvážit použití jednoduchých open source aplikací jako FrontlineSMS, která umožňuje jednoduše a systematicky sdílet informace skrze SMS s větší skupinou lidí. Komunikační uzel reprezentovaný jedním člověkem s laptopem v terénu (bez nutnosti připojení na internet) by tak mohl jednoduše průběžně shromažďovat informace z terénu a na základě jejich rychlé analýzy podle nutnosti koordinovat činnost jednotlivých skupin. Pro ještě větší úsporu času by stálo za zvážení využití jednoduchých SMS kódů (kolegyně Jessica Heinzelman tento systém navrhuje pro zpracovávání informací v krizových situacích). Označením lokací podle čísel a přiřazením specifického kódu (řekněme A-v lokalitě se nekácí, B-v lokalitě se nekácí, ale jsou přítomny pily, C - v lokalitě se kácí) by se dalo poměrně rychle rozhodovat o nutnosti přesunů a posílení týmů.

Pokud byla některá sociální síť užívána v hojné míře, byl to Facebook. Stránky Věříme vědcům, ne kmotrům, či Podporuji blokádu kácení na Šumavě se osvědčily především pro sdílení informací o samotných důvodech blokády, do jisté míry také k její podpoře (jako například hledání spolujízdy na Šumavu), a dále pak pro sdílení fotografií a videí. Problém s facebookovým aktivismem je obecně ten, že vytvořit stránku k nějaké kauze je neskutečně jednoduché, a ještě jednodušší je kliknout na tlačítko "like" a mít pocit, že člověk udělal dost. Tento typ "aktivismu" už má také svůj vlastní termín: slacktivismus. Šumavská blokáda však představovala zajímavou situaci, kdy došlo k propojení akce offline s tou online. Online aktivismus podpořil dění v terénu a umožnil tak účinnější komunikaci a koordinaci, bez ohledu na to, jak celou akci pojímala tradiční masmédia. V tomto směru bylo například přelomové, když aktivisté v reálném čase uploadovali fotografie z místa, jako například z plošiny obsazene horolezci, či výstupy místní domobrany posílené neonacisty, kteří napadali účastníky blokády.

Poměrně zásadní byl také moment, kdy jeden z aktivistů na stránky nahrál mapu lokality Ptačího potoka s jasným vyznačením zón, kde se kácí. Už druhý den naši kolegové přivezli 50 tištěných kopií z Prahy a konečně měl každý blokádník k dispozici mapu, a mohl se tak daleko lépe orientovat v nepřehledném terénu a konečně si zasadit do souvislostí názvy jako "basecamp", "dvojka", "čtyřka", "mostek" ... tedy názvy lokací, které ti zkušenější s takovou oblibou používali.

Už po prvních dnech blokády zkušenosti řady účastníků potvrdily velký potenciál pro videoaktivismus. Už mnohokrát se ukázalo, že pokud lidé vědí, že jsou zaznamenáváni na video, mají tendenci chovat se lépe. V případě blokády to znamenalo především lepší ochranu před útoky dřevorubců a před nestandardními zákroky policie. Opakovaně se totiž například ukázalo, že pokud zasahující policie dokázala oddělit dokumentaristu s kamerou od blokujícího aktivisty, dovolila si překročit hranice povoleného. Proto se také brzy účastníci párovali po dvou tak, aby jeden dokumentoval dění a poskytoval tak ochranu druhému. Bohužel, policie našla v některých případech způsoby, jak tomu zabránit. Obecně byla vybavenost kamerami tristní. Pár foťáků, co točí video v mizerné kvalitě, sem tam smart phone, jedna profi kamera, ... Pokud by se něco hodilo na blokádě ve velkém počtu (kromě blokádníků samozřejmě), tak jsou to obyčejné flip kamery zaznamenávající video v HD kvalitě na standardní SD karty, a následně pravidelný rychlokurz videoaktivismu pro nováčky (v rámci přípravy lze začít už nyní například s materiály renomované organizace Witness.org).

Vrátím-li se ještě krátce k sociální síti Twitter - jeden z nejčastějších argumentů, které slyším během workshopů pro nevládní organizace, je ten, že Twitter není v České republice rozšířen, a proto nemá smysl jej využívat. To je ovšem poměrně zásadní omyl. Skutečnost, že tato síť prozatím není dostatečně masově rozšířena, může být pro neziskovou sféru zásadní výhodou. Twitter je o vytváření vlastního, úzce profilovaného publika, není to masové médium. Právě teď, kdy ještě není tento prostor zahlcen bezvýznamnými updaty o tom, co měl kdo k obědu, je vhodné si jeho funkčnost osvojit a tento online prostor obsadit. Hashtag #sumava byl ideálním místem pro sdílení informací v reálném čase, nicméně počet přispěvatelů nebyl nijak ohromující. Reálně jednotlivé českojazyčné tweety zasáhly podle statistik nějakých 9000 jedinců, nicméně valná většina z nich byla anglicky mluvících.

Poté, co pily utichly, otevřel se prostor pro dokumentaci – rozsahu těžby, dopadu kácení na danou lokalitu či přepočítávání stromů poražených zbytečně. Po vzoru kolegů z New Orleans, kteří se rozhodli nečekat na uvolnění satelitních snímků a vzali monitorování ropné skvrny po havárii ropné plošiny v roce 2010 do vlastních rukou, jsme se rozhodli použít metodu tzv. grassrootsmappingu. Jednak pro monitorování rozsahu těžby, především však pro získání vstupních dat pro jakýkoli další budoucí monitoring například rozsahu odvozu dřeva z lokality. Shromážděná data nyní za pomoci kolegů z Public Laboratory for Open Technology & Science na Massachusetts Institute of Technology zpracováváme a brzy zveřejníme

Nabízí se i další možnosti. V těchto dnech se dění u Ptačího potoka stále hlídá a monitoruje, nicméně aktivisté nemohou být všude a pořád. Existuje však řada turistů a návštěvníků, kterým dění na Šumavě není lhostejné, a právě oni mohou pomoci hlídat. Stačí jednoduchý reportovací systém (SMS a e-mail) pro systematické shromažďování informací a jejich lokalizaci. V tomto směru by se jako vhodná jevila již zmíněná keňská platforma Ushahidi.

Co ovšem chybělo úplně nejvíce, bylo centrální místo (web, blog), kde by byly pravidelně shromažďovány praktické materiály týkající se blokády: mapa lokace připravená k vytištění, právní minimum, stručný manuál videoaktivismu, seznam věcí, které si vzít na blokádu ... značně by se tak ušetřil čas, kdy si nově příchozí museli řadu informací zjistit sami až na místě.

Šumavská blokáda byla občanským protestem a nebyla organizována žádnou organizací. Tím je samozřejmě oslabena systémová a organizační stránka blokády. V takovém momentu jsem se podivoval, kde jsou digitální aktivisté (programátoři, webdesigneři, hackeři,...), kteří by mohli s přípravou podobných stránek případně s čímkoli jiným pomoci. Ať v USA, Srbsku, Bosně, Rusku, Tunisu či Egyptě je taková komunita silná a aktivní, proč tedy ne v ČR? Krátce se nad tím zamýšlel Jeremy Druker, šéf organizace Transitions Online ve svém příspěvku.

Jakékoliv technologie či média nemohou nahradit občanské nasazení a aktivitu. Ani celá armáda digitálních aktivistů by nemohla nahradit několik desítek jedinců, kteří podstoupili riziko a blokovali kácení vlastním tělem. Nové nástroje komunikace však mohou výrazně usnadnit komunikaci a koordinaci. Zvláště pak aktivisté a nevládní organizace by měli ocenit fakt, že mediální komunikace se stává stále dostupnější, rychlejší, bezprostřednější a méně kontrolovanou. Osobně za tím vidím stále spíše pouhou novomediální „negramotnost“, která se snad postupem času promění ve větší porozumění a praktické využití.

Jaroslav Valuch

specialista na Nová média, blokádník
twitter: @jvaluch