Když na konci února začala rozsáhlá invaze ruských vojsk do Ukrajiny, naše podpora tamní občanské společnosti, se kterou jsme v blízkém kontaktu už od roku 2014, se od základu změnila.
Několik posledních měsíců asistujeme lidem na útěku před válkou, zajišťujeme materiální pomoc, podporujeme ukrajinská nezávislá média nebo organizujeme setkání ukrajinských obránkyň lidských práv s významnými českými osobnostmi. A to je stále jen výsek z našich aktivit. Pomáháme doslova ve dne v noci. Každý den přibude jeden malý zajímavý příběh. A občas přibude i v noci.
Náš kolega Martin Hyťha sepsal tři takové noční příběhy, o které bychom se s vámi chtěli podělit. Tady je třetí a zatím poslední, který skládá malou poklonu všem, kdo s námi nezištně pomáhají. Například s převozem materiální pomoci přímo do Ukrajiny.
Duchové za volantem
Dveře kanceláře odemykám v neděli v deset hodin večer. Mám zdánlivě jednoduchý úkol - naložit Ivanovi do dodávky asi pětadvacet beden s léky a neprůstřelnými vestami. Nebo je možná naložit někomu jinému, Ivan totiž neví, jestli bude mít místo v autě. Nebo to jsem mu aspoň rozuměl do telefonu, když jsem mu dnes ráno asi počtvrté za víkend volal.
Ivan totiž do telefonu mluví zásadně ukrajinsky, zatímco já ukrajinsky neumím a mluvím s ním rusky. Navíc neustále řídí, takže mu přes hluk motoru většinou nerozumím ani slovo. Zajímalo by mě, jestli vůbec někdy spí. Ivan taky nikdy do poslední chvíle neví, jestli bude mít místo v autě, kdy přesně přijede, a jestli vůbec pojede přes Brno. Zároveň je ale vždycky neskutečně ochotný, a za odvoz pomoci do Ukrajiny si nikdy nevzal ani hřivnu, i když by to bylo zcela na místě.
„Kdo ví, kdy a kdo se vlastně ozve,“ říkám si, když kolem půlnoci uléhám pod deku na gauč v kanceláři. Nejspíš tvrdě usínám, protože když mi začne zvonit na maximální hlasitost nastavený telefon, chvíli mi trvá, než se na ukrajinštinu doprovázenou hukotem dodávky začnu soustředit. Ivan nepřijede. Posílá ale svého kamaráda Michaila, ke kterému se všechna materiální pomoc vejde. Někde po cestě si pak prý alespoň část nákladu předají.
Michail volá těsně před třetí ráno. Do čtvrt hodiny bude u kanceláře. Vyskakuju z gauče a vynáším krabice na ulici, abychom je naložili co nejrychleji. Michail přijíždí jak jinak než ukrajinskou maršrutkou - mikrobusem, do kterého se zpravidla vejde neomezené množství lidí a věcí. Když uvidí hromadu beden, nejprve se mu zkřiví obličej. Po chvíli už ale obchází maršrutku, různými otvory do ní strká krabice, a přitom skrze zuby cedí nadávky v různých jazycích.
Ani nevím jak, ale nakonec je všechno v autě. Někteří cestující se ale nejspíš museli správně pokrčit nebo ohnout, aby se zásilka vešla mezi ně. „Sláva Ukrajině!“ pronáším upřímně v mírné euforiI z úspěšného naložení krabic, a doufám v alespoň symbolickou nápravu trapné situace. „Herojam sláva,“ odvětí Michail a kvapně odjíždí.
V sedm ráno mě ze spánku na gauči probouzí první kolegyně. Oplachuju obličej studenou vodou, vařím kafe a pouštím se do řešení různých úkolů a mailů. Najednou mi píše kolega ze Lvova, že balíky dorazily. Ještě nejsou ani tři odpoledne. Jak tam stihl jeden z těchto duchů za volantem, kteří nejspíš nikdy nespí, dojet tak rychle, mi asi zůstane navždy záhadou. Jeden z duchů za volantem, kteří nám stejně jako desítky jiných lidí nezištně pomáhají zachraňovat občanskou společnost v Ukrajině.
Chceme na tomto místě poděkovat všem, kdo s námi podporují ukrajinskou občanskou společnost. Díky vašemu zapojení můžeme pomáhat aktivním lidem na Ukrajině, kteří pomocnou ruku dále podávají každému, kdo ji potřebuje. Ačkoliv pozornost věnovaná ruské invazi do Ukrajiny slábne, situace v zemi se nezlepšuje. Dokazuje to například dlouhý seznam potřeb našich partnerů, mezi kterými jsou i potřeby naprosto základní, jako je pitná voda nebo třeba sůl. Jakákoliv vaše pomoc může mít zásadní dopad na konkrétní lidské životy, Proto vás prosíme, abyste zvážili další podporu NESEHNUTÍ, nebo jiných organizací, které v Ukrajině pomáhají.
