Angažované Romky: Nikdy není pozdě na změnu

Když s Alicí chtějí mluvit média, ptají se na program akcí, které pořádá nebo propaguje – jak myšlenka vznikla, co akce přinese. Když s Margitou chtějí mluvit klienti, obrací se na ni s dotazy, jak zvládnout úřady nebo kde hledat práci. Když jsem s Alicí a Margitou chtěla mluvit já, ptala jsem se na to, jak se jako romské ženy cítí v práci, kterou dělají, a jak vnímají roli romské ženy v boji za uznání Romů a Romek jak mezi sebou navzájem, tak ve vztahu ke společnosti, jíž jsou obklopeni. Není to totiž tak dávno, co jsem zaslechla větu: „Je to milé, jak se ty bílé, bezdětné holky snaží pomáhat romským dětem, o kterých nic neví.“ Věta v mnohém velmi frustrující, pro někoho až urážlivá a přesto v mnoha ohledech inspirativní. Dovedla mě k otázkám, které jsem se jako bílá bezdětná žena rozhodla položit dvěma romským ženám. A jak se ukázalo, odpovědi daleko přesahují téma, které by mnozí tak rádi udržovali jako téma romské.

 Musely jste někdy ve své práci řešit situace spojené s tím, že jste ženy?

Alica: V podstatě se nedostávám do problémů od té doby, kdy jsem si to sama v sobě nastavila. Kdy jsem přijala svoji roli. V intelektuální diskuzi s muži Romy i neromy se mi osvědčuje komunikovat co nejracionálněji, nejzhuštěněji a co nejvěcněji, aby ta věc, kterou se snažím předat, měla přímý dopad. Dá se říct, že je to hodně o formě, kterou zvolíme, a také charakteru člověka. Já jsem například spíše dialogická, důležité pro mě je dospět k cíli. A když nastane komunikační problém, snažím se to vnímat co nejméně osobně.

Margita: U klientů Romů, když ukážu, že se nestavím díky svému vzdělání na vyšší úroveň, když se s nimi snažím komunikovat jako s rovnocennými partnery, mám pocit, že mě i ta mužská část bere. Na úrovni intelektuálů Romů nicméně nastává určitý pocit nadřazenosti, který cítím v jejich projevu. Např. někdy se mi stává, že neakceptují můj názor na Romy, kteří mají nižší sociální a vzdělanostní postavení. Pro některé z nich jsou ti lidé nezměnitelní a kazí obraz Romek a Romů. Možná že jde jen o názorový postoj a gender v tom nehraje roli. Nicméně se ženami jsem tento problém neměla. Když ale tyto nerovné situace nastanou, snažím se komunikovat diplomaticky a směřovat k cíli, který mám. Nebrat to osobně.

Jak tedy vnímáte roli romské ženy v boji za uznání Romů jak mezi sebou navzájem, tak ve vztahu ke společnosti, kterou jsou obklopeni?

Margita: Romské ženy se hodně emancipují. Chtějí studovat. Ale do toho vstupuje fakt, že chtějí mít děti. A potom, co jsou děti větší, tak se už nemůžou realizovat. Ženy s maturitou uklízí a mají stejný status, jako by vyšly ze základní školy. Hodně romských žen nemůže rozvíjet svoji profesi – cukrářky, pekařky, ale i ženy s ekonomickou školou. Mají řidičské průkazy, samy si zlepšují počítačovou gramotnost a tím, že jezdí po Evropě za rodinou, tak i jazykově jsou na tom lépe. Romské ženy ale bojují ve společnosti s obrazem, v němž mají hodně dětí, jsou nevzdělané, nedokážou naplnit pracovní podmínky a nedodrží pracovní morálku. A pak na druhou stranu vidíte, kolik romských žen pracuje na černo, jen aby zabezpečily rodinu. V těchto případech pro zaměstnavatele obraz o nespolehlivosti romské ženy není tak důležitý, protože nemusí odvádět zdravotní a sociální pojištění. To jsou takové paradoxy.

Alica: Role žen a ženská témata jsou pro mě v tomto procesu naprosto klíčová. Zároveň to vnímám tak, že ženy jsou ty, které hýbou tímto tématem a hlavně mají vůli to dělat. Vnímám propast mezi dřívějšími politickými představiteli a současnou mladou generací, především romských žen. Ty mají know how odpovídající požadavkům dnešní doby a vědí, co je třeba a jak to vkládat do veřejné angažovanosti. Myslím, že jestli to bude někdo posouvat dál, budou to právě tyto romské ženy. 

Margita: Romské ženy se mnohem více vrací k dlouhodobější práci namířené zpátky do komunity. Setkala jsem se i s muži Romy, kteří cítili poslání v práci v komunitě, ale co se týká vytrvalosti, řešení zásadních věcí, vyjednávání, tak většinou se v tomto dovedly posunout dál Romky. I ze zahraničí mám takové zkušenosti. Všeobecně se to nedá posoudit, ale osobně mám pocit, že jsou ženy vytrvalejší.

Alica: Já si myslím, že v tomto funguje něco, co by se dalo označit jako zkušenost kolektivního vědomí. Jedna věc je romské kolektivní vědomí, v němž jsou zakódované určité věci, a něco se nese mezi lidmi, aniž bychom o tom museli neustále přemýšlet. A pak je specifická linka, a to jsou ženy. A tam někde je schované to společné, co všechny ženy mají. Ty jsi ta, kdo udržuje rod, na tobě záleží, co bude dál, na tvém úspěchu a neúspěchu závisí přežití.

Dobře. Ale na jedné straně vidíme role romských žen, které jsou spojené s určitými strategiemi, jak právě udržovat rodinu a tradice. A jejich role skutečně souvisí s faktem, že chtějí a mají rodinu. A na druhé straně je okolní společnost, která říká ženě, že aby byla úspěšná, musí jít studovat a v tomto ohledu se něčeho vzdát. A podle mě se to netýká jen romské ženy, ale jakékoliv ženy, která děti chce mít. Jen u romské ženy je to stále více viditelné právě s ohledem na tradici. Nedochází tady k zásadnímu rozporu?

Alica: Taky jsem nad tím přemýšlela a podle mě je zásadní to, že neumíme pracovat s různými možnostmi řešení, různými identitami. Držíme se pouze jedné představy toho, jak je to správně. Důležité ale je, že jsme v unikátním historickém okamžiku. My píšeme to, co ještě nikdo před námi nepsal. Nevíme, jestli je to dobře, jak to dopadne, jestli naše vnučky řeknou, že ty naše báby byly úplně pošahané a cpaly si do hlavy nějaké vědomosti, které jim k ničemu v životě nebyly, a budou to mít úplně jinak. Jsme ale přesvědčené, že je to dobře přesto, že nám to přináší strašnou spoustu úskalí. Sladit rodinný a pracovní život, najít partnera, dospět vůbec k rodinnému životu, nejasnost rolí - to vyžaduje hrozně moc jak od ženy, tak od její rodiny. Na jedné straně přepisujeme role, žijeme nějakou novou zkušenost, kterou nám naše matky nebyly schopné předat, takže nám nemá kdo poradit, ale zároveň nemůžeme jinak. A teď úplně odbočím od specifik romských. Podle mě když žena najde to, co ji naplňuje a když zatím jde, tak to funguje.

Margita: Jak jsi ale dobře řekla, neumíme pracovat s různými možnostmi. Když si romská žena zvolí nejdříve svoji roli a cestu v podobě mateřství a když pak její děti odrostou a tato žena by se chtěla zapojit do veřejného života, tak už jí to společnost většinou neumožní. Rozhodla se totiž pro děti a odbočila z cesty, která vede v naší společnosti k úspěchu.

A když na to navážu, můžeme se inspirovat v jiných z našeho pohledu tradičních kulturách, kde žena právě tím, že vychová děti, získává moudrost a roste její společenská role. Jinými slovy z Margitiných slov vyplývá, že se dostáváme do rozporu toho, co potřebuje a jak má fungovat rodina a společenství, aby přežili. Že musí fungovat v určitém modelu, ve kterém ale přijde moment, kdy je žena schopná, připravená a chce něco dělat, nicméně z pohledu okolní společnosti už je pozdě.

Alice: Já si ale myslím, že nikdy nebyla lepší doba pro to, abychom mohli říct „nikdy není pozdě“. A pokud bude větší skupina jakýchkoliv žen, která najde lokální leaderku nebo leadera, kteří budou schopni tyto potřeby vykomunikovat, pak se toto téma ve společnosti rychle stane otázkou poptávky a nabídky.

Rozhovor připravila Lucie Čechovská.

Lucie Čechovská (30 let) pochází z jižní Moravy. Od roku 2009 se věnuje sociálně pedagogické práci s romskými dětmi a mládeží. Ve spolupráci s romskými i neromskými ženami v Brně rozvíjí aktivity směřující k podpoře inkluzivního přístupu ve vzdělávání. „Potřeby dětí a mladých lidí nejsou určené rasou nebo etnickou příslušností, rozvíjí se v dialozích a prostředích, které jsme ochotni jim otevřít a do kterých jsme ochotni je vpustit.“