Už to nikdy nedodělám

Dneska bych potřebovala vyprat a vysát. Kdysi nutné zlo, které mi zabere maximálně 30 minut čistého času. Nyní vyčerpávající dobrodružství s nejistým koncem na dvě hodiny. Anebo na dva dny. Poučena z předchozích nezdarů, vyhrazuju si den, kdy nemám žádné jiné plány.

Začnu praním. Roztřídit prádlo podle barev zvládnu relativně rychle i přes to, že průběžně svlékám prcka z různých částí špinavého oblečení, jež si obléká na protilehlé části těla, než na které patří. Také mu stihnu ještě vydrhnout ruce ze strachu, aby mu neupadly, protože v těch ponožkách, kterými si díkybohu ještě nestačil utřít nos, hrál manžel fotbal. Dvakrát. Pak už to jde rychle. Vytáhnu z pračky autíčko, kartáč, plyšovou žirafu a leporelo. Naházím dovnitř prádlo, nejdřív samozřejmě toxické ponožky, a pak už se jen s bobkem chvilku peru o programovací kolečko. On totiž, nevím, kdo mu to poradil, prosazuje, že barevné budem prát na 90 stupňů s předpírkou. Nakonec pouze díky výškové převaze vítězím s návrhem programu na stupňů 40.

Vysávání bude jiný oříšek. K plnému pochopení náročnosti výkonu je třeba detailně popsat, co přesně pod pojmem vysávání rozumíme. Jedná se o vytrvalostně rychlostní disciplínu, kdy jsou jednotlivé sprinty v úseku vysavač – zásuvka doplněny jednosměrným přenášením svíjejícího se a řvoucího břemene ve směru od zásuvky k vysavači. Četnost a frekvence sprintů závisí na rychlosti a vytrvalosti břemene. Po třičtvrtě hodině a jedné a půl vysáté místnosti ze mě leje, jak z politika vysvětlujícího původ svého majetku. Raději si dám chvilku pauzu.

Ale ať při tom odpočinku neztrácím čas, půjdu aspoň naskládat nádobí do myčky. Jen mi cinknou talíře o sebe, bobka přestává zajímat spojení šňůry od vysavače a zásuvky a mete do kuchyně. Asi mi chce pomoct, ale moc se mu to nedaří. Snažím se mu sice vysvětlit, že když jsou na talíři různobarevné fleky, tak ho většinou dáváme do myčky dovnitř, nevytahujeme ven, ale asi ho trochu nudím, protože se najednou, s hlavou v myčce, snaží olizovat lžičku od snídaně. Když se rozhodne vyzkoušet, jestli by dvířka přístroje nemohl využít jako trampolínu, raději vzdávám boj a myčku zavírám. Sice nevím, jaká je jejich nosnost, ale, podle jemného praskání v pantech, tuším, že 12 kilo je strop. Výsledkem mého snažení je to, že jsem myčku naládovala neuvěřitelným množstvím nádobí, a to dvěma talíři, třemi lžičkami a jednou vidličkou. No nic, pračka už doprala, tak si zlepším náladu alespoň tím, že pověsím prádlo.

Jelikož je už zima, věším prádlo na sušák místnosti. Já věším, můj malý spolupracovník prádlo vzápětí sundává. Zatím jsem trochu rychlejší, takže to vypadá, že tenhle úkol snad dokončím. Naděje ovšem pohasínají v okamžiku, kdy se bobek s excitovaným výkřikem „poprda, poprda,“ hrne k inkriminovanému kousku prádla, stahuje ho ze sušáku a umísťuje na svůj hrudníček. Po záchvatu smíchu, který mě stál zbyteček fyzických sil, nechávám prádlo ještě na chvíli ležet a raději jdeme s malým pracantem ven.

Ale zítra bych už opravdu potřebovala vyprat a vysát.