Už nikdy nepůjdu s dětmi do ZOO

Manžel si od nás vzal dovolenou. Poslední dobou se zřejmě necítil dobře. Dost znatelně mu tikalo levé oko a čím dál častěji se zavíral v ložnici, kde jsem ho nakonec přistihla.

Četl knihu! Její titul, Rodičovství bez násilí, způsobil, že jsem proti odjezdu vlastně neměla námitek.

Tak jsem se stala slaměnou vdovou a měla se o své tři dočasné polosirotky dva týdny postarat sama. Zpočátku jsem optimisticky doufala v jejich spolupráci, pomůže mi školka, škola a s dvouletým Jeronýmem bývám obvykle stejně doma. Synáčci ovšem nepřekvapili a rozhodli se mi situaci neulehčit. Všichni tři se naschvál nechali nakazit zánětem spojivek, což je eliminovalo z docházky do státních institucí, a také z veškerých indoorových aktivit.

A tak jsem toho květnového dne v plném proudu jara, kdy maximální odpolední teplota měla dosáhnout plných pěti stupňů Celsia, rozhodla: „Půjdeme do ZOO.“ Od výletu jsem si slibovala, že by se jimi vydávaný hluk mohl rozptýlit a tím klesnout pod hranici 130 dB, kdy už mi snad nebude hrozit nezvratné poškození sluchu. „Huráááá!“ ještě přidali na hlasitosti Edouš s Bohoušem a jejich nadšení muselo být bezmezné, neboť se přestali fackovat. A přešli na kickbox. Jeroným samou radostí mrštil o zem autíčkem, jehož dvě kolečka tím odletěla pod sedačku a zahájil oslavný tanec. „Tak šup fofr oblíkat, rychle se vypravíme a ať už jsme venku,“ pobídla jsem je. O dvě hodiny, tři Jeronýmovi záchvaty vzteku kvůli ztraceným kolečkám jeho oblíbeného autíčka, výpravu pod sedačku, při níž jsem kolečka nalezla a posléze připevnila, sedmnáct výhrůžek, že „jestli si nepohnou, tak jim všechna zvířátka vypelichají a mláďátka odrostou,“ a nespočet mnou šeptem pronesených nadávek později jsme za sebou konečně zabouchli vchodové dveře.

Po příjezdu na parkoviště - bez jediného auta, motorky či alespoň kola - na něž neslyšně dopadal májový snížek, jsem zjistila, že moje rozhodnutí, že nasazovat dětem v květnu palčáky a kulichy je kravina, bylo kravina. No nic, tak si aspoň důkladně prohlédneme pavilony.

Jakmile jsme otevřeli dveře, paní na recepci překvapeně vzhlédla od pletení a zase s k němu vrátila, neboť pochopila, že tohle bude na dlouho. „Dobrý den,“ pomalu nestačili Edouš s Bohoušem doříct pozdrav a rozběhli se k vitrínám. Jeroným neřekl nic, dosprintoval k recepčnímu pultu a zuřivě se snažil vyšplhat nahoru, aby si popovídal s rybkami v akváriu. Jeho bráškové spatřili za sklem protějšího výběhu lemura a hlasitě polemizovali o tom, zda tato opička „taky čůrá ze zadku jako holky“. „Vy jste tady s nimi sama?“ podivila se paní recepční a po mém nesmělém přitakání mi soucitně nabídla slevu.

Turniket u vchodu se ještě nestačil dotočit a Edouš zaútočil: „Mami, dáme si hamburger a hranolky?“ „V žádném případě, přišli jsme se podívat na zvířátka, a ne cpát do sebe přepálené tuky,“ nekompromisně jsem odmítla jeho návrh a vydali jsme se obdivovat světovou faunu. Nejprve jsme zamířili do pavilonu opic, kde jsem se cítila jako doma. Až na ten smrad. U nás často bývá větší. Ale aspoň jsme si zahřáli zkřehlé prsty a já navázala přátelský vztah plný němého porozumění s orangutaní mámou s rezignovaným pohledem, kolem níž poskakovala tři mláďata. Pokračovali jsme k venkovním výběhům, což ovšem nebyla zrovna veselá podívaná. Plameňáci se choulili k sobě a zimou klapali zobáky tak rychle, že jsem si připadala, jako když u nás na přechodu padne zelená. Žirafy také postávaly v jednom houfu a třasem se kývaly, čímž připomínaly smrkový lesík pod nápory uragánu. Lední medvěd si zalezl dovnitř, bo mu byla kosa.

Procházet se kolem pustých výběhů začínala být celkem nuda a hrozilo, že se hoši začnou bavit po svém, a to bychom nemuseli přežít ve zdraví. Tím myslím zdraví fyzické, protože na to psychické jsem rezignovala už dávno.

Naštěstí nás zachránil kozí výběh. V něm mohou dítka zakusit a vychutnávat přímý kontakt s přírodou. Vybrakovala jsem tedy svou peněženku a automat na kozí žrádlo a vyrazila jsem s chlapečky přes plot. Ve výběhu se stalo něco nečekaného. Narazili jsme na další návštěvníky. Maminku, tatínka, babičku a dědečka s asi tříletým chlapečkem. Chlapeček způsobně pózoval a byl roztomilý, maminka chlapečka fotila, tatínek držel, babička povzbuzovala, dědeček se téměř dobrovolně usmíval a já ty tryskající gejzíry rodinné pohody závistivě pozorovala, zatímco Edouš s Bohoušem na opačném konci výběhu seznali, že ta velká koza se zakroucenýma rohama je nějaká nenažraná a rozhodli v zájmu ostatních obyvatelek výběhu zjednat nápravu. Právě ze svých šál, které jsem jim bohužel vzít nezapomněla, vyráběli laso, jímž by provedli odchyt. Rozběhla jsem se k nim. A to jsem neměla dělat. Jeronýmek, který propadl své obvyklé obsesi a snažil se postavit do řady žalostně mečící kůzlátka tak, jak to dělá doma s autíčky, mě totiž následoval. Přičemž upadl. To by nebyla zdaleka tak neobvyklá událost. Jeronýmovy pády nejsou výjimečné. Právě naopak, padá docela často. Prakticky se téměř žádná naše vycházka neobejde bez blízkého setkání s chodníkem. Nicméně povrch kozího výběhu v ZOO má jistá specifika. A to hned celou hromadu specifik. A právě do jedné takové hromádky se Jeronýmek vryl obličejem a vmžiku i celým tělem. I přes můj bleskurychlý zásah byly škody rozsáhlé. Moje nebohé batolátko se nadechlo, zrudlo a, zrovna když už jsem se začala obávat, zda ještě někdy vydechne, mi vyprsklo spršku kozích bobků přímo do obličeje. Taky se o mě třelo jak liščí ohon o ebonitovou tyč, takže za chvíli nebylo poznat, kdo z nás dvou se v tom svinstvu válel, a rozječelo se tak, že jsme přeslechli právě probíhající zkoušku sirén.

Abych zastavila postupující zkázu, pokusila jsem se synáčka od sebe odtrhnout. Bohužel se mi to ne zcela zdařilo, a tak jsme se vpotáceli do záběru, kdy se idylická rodinka pokoušela o skupinovou fotografii, takže kromě slabomyslných výrazů na ní mají i schnoucí sousoší Beznadějný boj s běsnícím batoletem.

S pokusem o omluvný úsměv směrem k otřesené skupince se snažím co nejrychleji zmizet z výběhu, a nejlépe i povrchu zemského: „Hoši, jdeme do bufetu,“ zachraňuju nebohou kozu, která už má lasa nasazená na rozích, „dáme si hamburger a hranolky a horkou čokoládu.“

Za dnešní vstupné jsem toho zažila dost. Už nikdy nechci jít do ZOO.