Už nikdy nepůjdu do dětského koutku

To není žádná novinka, to už jsem slibovala víckrát než vláda schválení navýšení rodičovského příspěvku. Když jste totiž v dětském koutku se třemi malými dětmi, nejen, že vypadáte, ale dokonce se i cítíte, jako surikata na tripu.

Se dvěma dětmi je to o něco lepší. To jste jako vášnivý tenisový fanoušek na zápase, který při návratu z návštěvy toalety zapomněl, kde je jeho sedadlo. Zmateně pobíháte okolo, ale očima stále sledujete výměnu. Můj odpor k takovému trávení volného času je tedy snad pochopitelný.

Jenomže Bára mi volala, že tam zítra s Nelinkou jdou, a tak se možná pokusím svůj postoj přehodnotit. Je pravdou, že počasí venku už nějakou dobu nezve k žádným velkým radovánkám. Sice jsem svůj konverzační okruh z pokojových rostlin postupně rozšířila o domácí spotřebiče, ale i to mi pomalu přestává stačit. Ještě větší starosti mi ale dělá Jeronýmek. Asi trpí atakou nudy. Domácí prostředí se mu tak okoukalo, že si odmítá hrát, a to, jak se mnou, tak i se svými hračkami. Raději se na střídačku vzteká, buší hlavou do země a nosí mi boty. Ne, že bych ho občas nevyvenčila, nejsem žádný Herodes, ale taky nehodlám hodiny postávat kolem namrzlých prolézaček, abych si pak musela nechat amputovat špičku nosu kvůli omrzlinám.

Zásadní skutečnost, která převáží misky vah ve prospěch nového dobrodružství je však ta, že Edouš a Bohouš se dopoledne vzdělávají, půjdu tedy jen s jedním dítětem. A taky mi dojde, že jsem se konečně dostala do stavu, kterého se mi nepodařilo dosáhnout celých sedm let. Moje nejmladší dítě překročilo dva roky věku, což znamená, že se s ním dá v jisté omezené míře domluvit, a já nejsem těhotná. Mohu tedy tomu drahému batolátku věnovat veškerou trpělivou pozornost nerušenou záchvaty nevolnosti, vlčího hladu a zpruzenosti.

A tak mě to úterní ráno ani moc nerozhodí, že Bára s Nelinkou nakonec nepřijdou, protože malá má teplotu. Chvíli přemítám, jestli plánovaný výlet zrušit, ale Jeroným se tak těší, že hned po probuzení běží ke dveřím, aby zamával tatínkovi a bráškům na cestu do školy a do školky, a ještě v pyžamu si nasazuje rukavice. Změna plánu nepřichází v úvahu. Nevadí. Vypustím Jeronýmka mezi děti, budu ho s vyrovnaným úsměvem zkušené chápající matky sledovat a v klidu si dám kafe.

Kavárna na náměstí, do níž míříme, vypadá zvenku vcelku luxusně a vůbec nenaznačuje, co se v jejích útrobách odehrává. Nezasvěceného kolemjdoucího by ani nenapadlo vstoupit dovnitř s dítětem. Tomuto dojmu napomáhají i masivní dvojité dveře, které jsou jakýmsi sítem, díky němuž se dovnitř s kočárkem dostanou pouze otrlejší kusy. Po vstupu se nacházíme v prostoru o velkorysých rozměrech, na jehož konci si lze všimnout polstrovaných téměř zvukotěsných dveří, u nichž bychom čekali nenápadného chlapíka požadujícího heslo pro vstup na nelegální partičku pokeru.

Po otevření dveří však nenarazíme na atmosféru zhoustlou kouřem z doutníků a s různými úspěchy skrývanou nervozitou hráčů. Místo toho se vzduchem vznášejí skřeky, jako na výstavě exotického ptactva, kam vnikla smečka hladových koček. Ze zdí shlížejí namalovaní mimoni, jejichž rozpustilý úsměv postupně pohasíná a nahrazuje jej útrpný škleb. Není divu, vzhledem k tomu, co se tady dennodenně děje za hrůzy a příkoří. Například právě teď v levém zadním rohu asi čtyřletý klučina vztekle kope do automatu, snaží se z něj tímto způsobem vydolovat kuličku s překvapením. O něco dále se dva podobně staří chlapečci snaží pod molitanovými kvádry zaživa pohřbít dvouleté batole a plastovými pistolkami jej drží v šachu. Před nimi se dvě agilní holčičky, které sotva dají dohromady tříslovnou větu, již snaží trénovat ve vyjednávacích dovednostech. Přetahují se o panenku. Nicméně si nemyslím, že by rostly pro členství v diplomatickém sboru. Každá sice získala stejný díl, jednu ruku a nohu, ale torzo hračky, které teď smutně spočívá opodál, podle mě není naplněním strategie win-win. Číšníci v této části musejí buď brát nehorázné příplatky, nebo sem byli deportováni za hrubé porušení pracovní kázně. Divím se, že zde nepoužívají OOPP. Minimálně protihluková sluchátka a ochranné brýle by mohly předejít mimovolním záchvěvům svalů v obličeji i sebevražednému nutkání, na druhou stranu boty s ocelovou špičkou bych vzhledem k velikosti zákazníků nedoporučovala.

Přestože vím, do čeho jdu, při vstupu chvíli zaváhám. Jeronýmek však nadšením téměř trhá bezpečnostní popruhy kočárku a radostně ryčí, takže vjíždíme dovnitř a míříme k volnému stolu. Můj nadšený zvídavý chlapeček je z okolního dění tak u vytržení, že se vytrhává i mně dříve, než mu stačím zout druhou botu a s poskakováním několikrát trefeného býka na koridě vyráží vstříc jednomu stolu, u nějž maminka krmí asi roční miminko. Situace vypadá nebezpečně, raději běžím za ním. Jeronýmek se však kupodivu klidně zastavuje před miminem, chvíli sleduje, jak papá, jak mu maminka otírá pusinku, jak při tom občas kápne příkrm na bryndák. Pak použije svou nedávno nabytou dovednost a zvědavě se zeptá: „Co to je?“ Načež neponechá nebohému kojenci ani pikosekundu na reakci a se znechuceným výrazem zařve pohoršeným tónem na celý koutek: „Fuj! Plase!“ Tak sociální dovednosti bychom měli. Nezbývá mi než doufat, že Jeroným bude inteligentní, krásný a bohatý, když už nebude mít žádné kamarády.

Omluvně se na maminku usměju a odnesu Jeronýma bokem konečně mu zout i druhou botu, aby si mohl začít hrát. A Jeroným začíná. Seznamování s dalším kandidátem na kamaráda začíná úderem do jeho obličeje. „Jeronýme, to se nedělá, omluv se,“ přiskočím ke svému agresorovi. „Ťomiň,“ roztomile zašvitoří Jeroným a praští kamaráda do temene hlavy. „Omlouvám se,“ stačím ještě přes rameno houknout na maminku, když táhnu stranou ten živoucí důkaz mého rodičovského selhání. „Jeronýme, to nesmíš, děti se nebijou, buď na ně hodný,“ držím ho v kleštích a snažím se zachytit jeho pohled, abych viděla, že mi opravdu rozumí. Můj chápavý drahoušek vážně přikývne a v očích mu čtu pochopení. Oddechnu si a pustím ho, abych zjistila, že nejsem dobrý čtenář, neboť Jeroným vmžiku vrhá na poblíž stojící holčičku, která se přehrabuje hračkami, a přitom jí rve z rukou vláček. „Fak, fak,“ křičí při tom. Tak tohle vypadá, že jsme to s angličtinou vzali pěkně od píky. „Vlak, Jeronýmku, to je vlak,“ vysvětluju zbytečně nahlas a opatrně ho odtrhávám od malé uplakané slečny. Ještě že v nejbližší době neplánujeme výlet do Británie, vlastně se nejspíš v následujících měsících neodvážíme využít služby železnice ani u nás. „Nemůžete si ho hlídat?“ oboří se na mě její maminka. „Promiňte,“ projevuji lítost za těch pár minut už poněkolikáté. Po Jeronýmovi raději omluvu nepožaduju. Podle posledního vývoje událostí by to mohlo znamenat, že by holčičku museli do dospělosti medikovat psychiatrickými léky.

„Pojď, raději si půjdeme spolu hrát s balónky,“ rozhodnu se k poslednímu zoufalému pokusu a odvádím jeho pozornost k velkému bazénu s barevnými kuličkami. Na nějakou pacifikaci je ale pozdě. Vzteklý trpasličí pudlík byl vypuštěn. Jeroným vystřeluje pronásledovat další batolátko. Již nepodléhám iluzi, že si spolu sednou ve vzájemné shodě a začnou hrát kanastu. Ne, tady se predátor snaží ulovit svou kořist. Úspěchu jeho akce musím za každou cenu zabránit, proto vyhodnotím prostor a vzdálenost, abych někomu neublížila a skočím po něm. Do bazénku dopadám na břicho a balónky se rozstříknou v obrovskou fontánu. Jeronýma strhávám právě ve chvíli, kdy nešťastného chlapečka chytá oběma rukama za tričko na zádech a připravuje se k zakousnutí. A tak se tam válíme, já, zase jednou matka roku, která chvatem adoptovaným z amerického fotbalu zneškodnila své milované dítě, a právě to moje dítko, rozsévač strachu v dětských kolektivech, jak dva kapři v bahně vypuštěného rybníka.

A tak pro mě vleže mezi duhovými balónky a vyděšenými dětmi nastala jedna z těch chvil, tak typických pro rodičovství, kdy plány, naděje a očekávání narazí na nelítostnou realitu. Tenhle souboj prohrávám a vzdávám svoje nároky na socializaci svého dítěte, na popíjení kávy, na posezení v klidu, na pochopení okolí, na rodičovskou důstojnost. Mně by úplně stačilo, kdyby se můj dvouletý syn nechoval jako egyptský otrokář při stavbě pyramid.

A teď jdu dom, pokecat si s mixérem. Bo tahle společnost mi bude muset ještě nějaký ten rok stačit. Jo, a ještě něco: Už nikdy nepůjdu do dětského koutku.