Už nikdy nepřijdeme do školy včas

Pokaždé, když vedu Edouška do školy, kočárkem s Jeronýmkem si razím cestu mezi rodiči v poklidu mířícími opačným směrem a dvě třetiny mých dětí za mnou nekoordinovaně povlávají, si slibuju, že příště už to stihnem včas.

Jenomže se tak zatím nestalo. Zpočátku se na nás při vběhu do školy paní učitelka mající dozor shovívavě usmívala, postupně začala poklepávat na hodinky a teď už si jen významně klepe na čelo. Samozřejmě se každý den snažím vyjít dříve, leč vždy najde někdo, kdo mi musí zhatit plány a potřebuje kakat, blinkat, dostat záchvat vzteku nad výběrem trička, zrovna teď si začít stříhat ofinu, zaprasit se pastou na zuby, zapomenout aktovku či mě jakýmkoliv jiným způsobem vytočit doběla.

Dneska to ale klapne. Vstali jsme o půl hodiny dříve, než bylo nutné, a synáčkové zatím předvádějí něco jako spolupráci. Jeronýmek si snídaní pokydal jenom triko a ponožky a převléknout jej tudíž byla hračka, Bohoušovi se podařilo obléct si tepláky správnou stranou dopředu už napotřetí. Poklidný průběh tohoto rána tak narušila pouze Edoušova kreativita, kdy svému nejmladšímu bratrovi přejížděl po temeni polovinou citronu, aby prý „byl vlhký a kyselý“, což je podle Edouška zřejmě základní předpoklad spokojeného batolete. Asi měl pravdu, protože Jeronýmek, ještě když jsem mu vytahovala pecky z jeho blonďatého chmýříčka, vrněl blahem. Teď jsou ale už všichni nasyceni, napojeni, oblečeni a vyprázdněni, takže množství pravděpodobných činností, které by nám mohly zpoždění zařídit, se blíží nule a do optimálního času odchodu zbývá čtvrt hodiny.

Najednou si vzpomenu. Konečně bych mohla nafouknout kolečka kočárku, bo ten se mi po těch ráfkách už tlačí fakt těžko. A přestože má námaha má jistá pozitiva týkající se fyzické kondice, nejsem si jistá, zda žádoucí ozdobou elegantní dámy znepokojeně vyhlížející stále zřetelnější obrysy středního věku jsou bicepsy o rozměrech, nad nimiž by zaplesalo srdce nejednoho průměrně zdatného vzpěrače. Chviličku zvažuju, jestli do toho jít, pak ale sama sebe přesvědčím, že se bude jednat o maximálně pětiminutovou záležitost. Když teda předtím odstraním z cesty tři bytosti mému srdci nejdražší.

„Kluci, běžte si na chvilku do pokojíčku pohrát a pak půjdeme do školy a do školky,“ snažím se proto uklidit své drahoušky do ústraní a nenápadnými kroky bankovního lupiče se blížím ke kumbálu. Neslyšně otevírám dveře a raději přehlédnu lyže, kola, rybářskou stoličku, kolečkové brusle a další zaprášené připomínky našich odložených bezdětných životů, neboť bych si mohla vzpomenout a nevím, co by se pak dělo, a pomaloučku a bez jediného zvuku či hlesnutí vytahuju pumpu. Dveře raději ani nezavírám a lehounce jako víla při půlnočním tanečku, pokud tedy víly mají velikost nohy 41 a tančí v teplákách a s hustilkou v ruce, hopkám zpět ke kočárku. Povedlo se beze svědků.

S úlevou nahustím první kolečko: „Maminko, já chci foukat,“ přiřítí se Bohouš. Do pytle. „Dobře, Bohoušku, tak pojď.“ Bohoušek se sklonil ke kočárku a mnou pracně nafoukané kolečko vypustil. Začínám litovat, že jsem se do téhle akce vůbec pouštěla. „Mamaaaa, pumpa kaky, kaky!“ zařve mi Jeroným do ucha. A sakra, sakra. „Tak jo, Jeronýmku, můžeš taky.“ Jeroným se s obrovským nadšením a bez jakéhokoliv výsledku pověsí na píst a já mu nechci kazit radost. Takže jen frustrovaně sleduju hodinky a stále prázdnější kolečko. Najednou si Jeronýmek skřípne prstík. Zavřeští a začne hledat, kdo za jeho bolest může. Evidentně je to z nějakého neznámého důvodu vina vedle stojícího Bohouše, který od toho ubohého trpícího batolátka okamžitě schytává ránu pěstičkou přímo do obličeje. Bohouš Jeronýmovi úder bez zaváhání vrací. Přibíhá Edouš a praští Bohouše za to, že praštil Jeronýma, načež Jeroným praští Edouše za to, že praštil Bohouše. Ještě předtím, než Bohouš praští Jeronýma za to, že praštil Edouše, roztrhnu to klubko ultimátních zápasníků, odtáhnu všechny účastníky do vedlejšího pokoje, aby se uklidnili, a pokračuju v litování toho, že jsem se do téhle akce vůbec pouštěla.

Chvilku je klid. Při třetím pokusu o napumpování prvního kolečka se zamýšlím nad tím, jestli jenom moje děti jsou schopny z tak banální aktivity vykřesat nekonečné momenty duševní trýzně, nebo jestli je tahle schopnost vlastní všem miniaturním nadějím lidského pokolení. Někde mezi druhým a třetím kolečkem musím rozjímání ukončit, jelikož zaslechnu: „Bohouši, já mám nápad.“ Při této zcela zřetelné výhrůžce se začnu neovladatelně potit a tep mi vyletí vzhůru rychleji než Apollo 13. Už nelituju pouze toho, že jsem se do celé akce pouštěla, ale lítost rozšiřuju na celou svou existenci. Ale musím to dodělat. Do pístu se opřu tak vehementně, že mi málem vzplane pod rukama.

Konečně utáhnu ventilek posledního kolečka. Pětiminutovka sice trvala minut deset, nicméně stále pár chvil k dobru zbývá, a zvládnutá výzva mi dodala sílu čelit tomu, co se právě děje v dětském pokoji.

„U prasečího stehna, já to snad nikdy netrefím,“ zaslechnu klít Bohouška. A mně dochází, že se budu muset smířit nejen s tím, že nejspíš nestihneme začátek vyučování, ale že budu ráda, jestli se do školy vůbec dostavíme, a už ani netrvám na tom, aby to bylo dnes. Protože toto zvolání může znamenat cokoliv, od pokusu provléct uchem jehly růžovou bavlnku, aby mi mohli křížkovým stehem vyšít obrázek, přes vrhnutí nože se zavřeným očima tak, aby se zapíchl do dveří těsně vedle ouška jednoho z bratrů, až po snahu vymočit se ze stoje na židli ven oknem pootevřeným na otvírku. S obavou pomalu otevírám dveře a překvapí mě horečné pracovní napětí, které visí ve vzduchu. Dále ve vzduchu visí i jakýsi barevný igelit, určitě vyhrabaný v kumbálu, který mi něco připomíná, a napůl taky Edouš, jenž jej z horní postele připevňuje na lustr. Mezitím se Bohouš snaží nasměrovat větrák, získaný taktéž v kumbálu a používaný pouze za tropických letních dnů, tak, aby jím produkovaný čerstvý vichr prohánějící se toho sychravého rána dětským pokojem ten povislý igelit zasáhl. Jeronýmkův příspěvek ke společnému dílu spočívá v tom, že zkoumá, jak své hbité prstíky prostrčit otvory krytu větráku naštěstí dostatečně miniaturními na to, aby mu zabránily nechat si upilovat poslední články několika prstů.

„Co to tady vyvádíte?“ zeptám se zaskočeně. Edouš na mě vrhne pohled plný zklamání nad tak nebetyčně nedůvtipnou matkou, ale ani nestihne odvětit. V tu chvíli totiž jeden z poryvů větru zasáhne cíl a ke stropu se, jakoby v odpověď na mou otázku, vznese náš barevný drak. Zůstanu na něj upřeně zírat, poslouchám hučení větráku a občasné plesknutí ocasu draka o strop a pátrám v paměti, jestli jsem včera nepozřela houbičky podezřelého původu. Nakonec dojdu k závěru, že vlastně můžu být ráda, že podzimní tradici nedotáhli k dokonalosti, a vynechali pečení brambor v rozpáleném popelu. Dále se v duchu zapřísáhnu, že než bych příště měla kumbál v přítomnosti dětí znovu otevřít, raději nafoukám pneumatiky jakéhokoliv druhu pusou.

„Tak, to by už stačilo. Fofrem bundu a boty a frčíme do školy.“ Zřejmě vypadám dostatečně výhrůžně, protože Edouš a Bohouš splní příkaz napoprvé. Jeronýmek se sice cuká, ale následuje mě do předsíně ihned poté, co mu slíbím, že si prsty do větráku může zkoušet strkat třeba celé dopoledne. Na ulici zjistím, že máme zhruba tolik času jako obvykle na to, abychom doběhli do školy.

Opět si tedy razím kočárkem s Jeronýmkem cestu mezi rodiči v poklidu mířícími opačným směrem a dvě třetiny mých dětí za mnou nekoordinovaně povlávají, ale stíháme. Ještě přidávám na rychlosti a už už vbíhám do cílové rovinky. Když tu se ozve Bohouš: „Maminko, já musím čurat!“ „Bohoušku, nevydržíš to ještě pět minut.“ „Nevydržím,“ odpovídá úpěnlivě, nožky zkřížené v podřepu. „Tak běž tam k tomu stromu, my počkáme“ odpovídám rezignovaně. Je těsně před osmou ráno, jsem naprosto vyčerpaná a chce se mi plakat. Chce se mi plakat, protože vím, že dneska opět nepřijdeme do školy včas. Už nikdy nepřijdeme do školy včas.