Čas utíká rychleji než Američani z Kábulu a Edouš a Bohouš už dorůstají do věku, kdy by mohli zvládnout i náročnější domácí práce než donést tátovi pivo z ledničky.
To znamená, že bych se asi zas jednou měla odhodlat k výchově svých drahých synků. Teda Jeronýma ne, ten ještě počká. Ten je zatím totiž použitelný maximálně k tomu, aby sice s vervou, ale zato bublifukem, šamponem či tělovým mlékem očistil televizní obrazovku a vymaloval zeď voskovkama.
Začínám hned ráno po snídani, bo jsem svěží, jak jen matka na mateřské může být, a tudíž je jakási mizivá šance, že bych se snad nemusela nechat tak rychle vytočit: „Edouši, Bohouši, dneska vysajete a vytřete.“ „Neeee,“ ozve se unisono protest. Připadám si, jako bych jim do ruky vrazila klec s kanárkem, na hlavu helmu s lucernou a poslala je sfárat do dolu. „Proč musíme pořád pracovat? Vždyť jsme děti!“ ublíženě poznamená Edouš znalý svých práv. Zhluboka se nadechnu a spolknu jedovatou poznámku o textilních továrnách v jihovýchodní Asii: „Edouši, ty vysaješ v obýváku, Bohouši, ty v pokojíku.“ Postavím před ně vysavač a odcházím do kuchyně připravovat oběd.
Najednou kupodivu skutečně zaslechnu hukot zapnutého přístroje. Jsem mile překvapena, vlastně se přímo dmu pýchou nad snadno získaným rodičovským úspěchem, a tak si v klidu pláču nad cibulí. Než mi dojde, že na zvuku přicházejícím od vedle něco nesedí. Pozorně se zaposlouchám. Jasně, přichází ze stále stejného místa.
Odkládám nůž, čistě pro jistotu, a vydávám se na výzvědy: „Edouši, co to děláš? Řekla jsem ti přece, ať vysaješ v obýváku.“ „Však jo.“ „Co však jo?“ „Však vysávám v obýváku.“ Má pravdu, vysává v obýváku. Hadici má přisátou na hlavě a vytváří si takové číro, že by mohl z fleku dělat předáka pankáčům, co žebrají u nás před supermarketem. Asi si myslí, že to je známka punku. Vedle něj sedí ve frontě na kadeřnickou pomůcku Bohoušek a patlá si na vlasy víc gelu než fotbalista před mistrákem. Jeroným nezklamal a vlasovým gelem umývá televizi. Tak aspoň něco je normální.
Zhluboka se nadechnu, napočítám do deseti, ne že by to pomohlo, a hlasitě Edoušovi vysvětlím, že punk je jinde. To naštěstí zabere a moje drahá karikatura frontmana Green Day se s protaženým obličejem plouží splnit svůj úkol. Já se zatím pokouším minimalizovat škody napáchané benjamínkem a řeším jedno z tradičních rodičovských dilemat. Zda dříve utírat znečištěné dítě či povrch. Nakonec prostě Jeronýma za jeho nesouhlasného řevu strčím do vany a odlepuju z něj oblečení připevněné vlasovým gelem. Zřejmě si špatně přečetl návod k použití. Namazal se celý. Od nártů až po své hebké buclaté tvářičky. Jen vlasy ne, vlasy vynechal. Převlékám Jeronýma do čistého a suchého.
Mezitím Edouš dovysával obývák a já zastihnu Bohouška, jak pracuje v dětském pokoji. Svoji část galejí vykonává bez větších incidentů, nepočítám-li to, že na poslední chvíli zarážím jeho pokus vyzkoušet si na rozkroku princip vakuové pumpy. Zároveň zahlédnu, že Edouš má na rukou fleky, jako by se právě vrátil z baňkování nebo hodně zblízka potkal mravenečníka. Ale to snad ani nestojí za řeč.
„Hezky jste tady vysáli,“ upevňuju nově naučenou dovednost a motivuju je pro příště. Zároveň předstírám, že jsem zapomněla na svůj slib s vytíráním. Bo další taková pomoc by mohla způsobit, že mi vlasy začnou nejen šedivět, ale raději rovnou vypadají, a to za dlouhodobějšího pobytu v nervovém sanatoriu. „Maminko, ještě jsi říkala, že máme vytřít,“ bezelstně se připomene Bohouš. A sakra.
Jelikož ovšem sliby se maj plnit, jak říká spousta chytrých knih o výchově a Janek Ledecký, jdeme s klukama naplnit kýbl. Pro jistotu nepřidávám čistič, jelikož většina z nich se nemá užívat vnitřně a já si nemůžu být jistá ničím. „Kluci, vytřete PODLAHU v předsíni. Mop vždy pořádně vyždímejte. A žádné kraviny, jasné?“ předávám nezbytné instrukce. Na to mi odvětí Bohouš: „Mami, Jeroným je úplně blbej!“ „Prosím tě, nemluv tak o svém bráškovi.“ „Ale on je blbej! Vytírá stěnu!“ Otočím se a opravdu. Zatímco jsem starším bráchům udělovala přednášku o ždímání mopu, Jeronýmek evidentně neposlouchal, mop zchvátil a teď cídí zeď. Zřejmě není zcela spokojen se svou dlouholetou tvorbou a snaží se smazat něco z té galerie kreseb voskovou technikou, co si u nás v předsíni založil. Moc se mu to nedaří. Voda se žene dolů po zdi, kape mu na hlavu a po tyči mopu stéká na jeho ruce a pořád níž. Vypadá, jak by se právě osprchoval. Mlčky vypáčím Jeronýmovi z ručky mop. Vysuším podlahu. Převlékám Jeronýma do čistého a suchého.
Mezitím chlapci z mého kamenného výrazu vytušili, že zde není prostor pro žádnou další bezbřehou kreativitu a spořádaně se střídají ve vytírání. Dospěju k názoru, že jim můžu ponechat zbytečky důvěry, a hlavně už musím jít vařit oběd, bo ještě chvilku a bude z něho večeře. „Jeronýme, ty jdeš se mnou,“ zavelím. Hodilo by se mi, aby můj nejmladší člen mycí čety i veškeré předměty okolo něj zůstaly alespoň dvacet minut suché, vezmu jej tedy za ručku a odebereme se do kuchyně, kde se chystám pokračovat v krájení cibule. Jeronýmek se naštěstí rozhodl, že mě přestane trápit, a s vařečkou a hrncem cvičí hru na bicí. Situace se konečně mírně uklidňuje, dovolím si tedy na chvíli polevit v ostražitosti a zabrat se do přípravy oběda.
Najednou si uvědomím, že slyším ticho. Zbystřím. Hned nato se ozve výskot z předsíně. Tolik zábavy u vytírání podlahy, to snad není možné ani u nás. Nevím, jestli se víc bojím jít se tam podívat nebo je nechat být. „Edouši, já mám nápad,“ zaslechnu Bohouškovu děsivou výhrůžku, která může znamenat cokoliv. Od pokusu o sestrojení vodního děla či separaci vodíku, přes koupání křečka až po vzájemné topení v kýblu, přičemž nechci čelit ani jednomu z možných následků. Opuštěná vařečka a hrnec na zemi ještě ke všemu napoví, že Jeroným už se nemotá v kuchyni, což mě nakonec donutí zpanikařit a jít mým chlapečkům zachránit život.
Do předsíně přicházím jako divák, který se dostavil v průběhu vypjatého sportovního utkání. Všichni tři soutěžící se náramně baví. Koutkem oka zahlédnu bleskový rozběh, Edoušek postrčí Jeronýma a ten hop, klouže po navlhčené podlaze po břiše jak tučňák po ledě. Před Jeronýmem Bohouš freneticky kvedlá mopem a usměrňuje skluz. Jeroným naráží do vchodových dveří, okamžitě se zvedá a piští: „Ještě, ještě!“, Bohouš ho postrkuje mopem do zad na startovní čáru a Edouš na mě volá s nadšeným úsměvem: „Mami, mami, to máme krásně vytřeno, že?“
Musím uznat, že má pravdu. Takhle vytřeno jsme snad ještě neměli. Nicméně – a možná to bude vypadat, že mám neustálé výhrady a nic mi není dost dobré a taky by se dalo namítnout, že důležitý je výsledek nikoliv způsob - bych skutečně ocenila, kdyby bylo vytřeno spíše mopem než bratrem. Okamžitě v duchu zapisuju na blacklist curling, hokej, pohádku o tom, jak pejsek a kočička vytírali podlahu, všechny animáky, v nichž se vyskytuje led a klouzající postavy a hru tučňáci na ledu. Převlékám Jeronýma do čistého a suchého. A odcházím hořce si poplakat nad cibulí, která přijde do dnešní večeře. Už nikdy nebudu chtít, aby moje děcka doma uklízely.
