Asi před deseti lety se ta nejzbytečnější část mého těla – ne, nebyl to mozek – rozhodla, že mi udělí životní lekci.
Moje slepé střevo se zkrátka zcela nezodpovědně zanítilo a zlomyslně ukrylo před ne právě malým počtem chirurgů a veškerými moderními zobrazovacími metodami. Po celodenním maratonu vyšetření přišlo bouřlivé finále a apendix si v mém břiše uspořádal malý ohňostroj. Pak už si jen pamatuju, že jsem se na svou operaci dívala od stropu a živě přitom konverzovala se svým mrtvým dědečkem. Nebo se mi to možná jen zdálo. V každém případě jsem se probrala na jednotce intenzivní péče s hadičkama v břiše a tři dny mi bylo srdečně jedno, jestli umřu. Když jsem si pak po týdnu měla na posteli sednout, málem jsem znovu upadla do bezvědomí.
A tak jsem přišla nejen o sedm kilo a falešný pocit nepostradatelnosti v práci či v životě. Ale taky, což jsem zjistila až o pár let později, o možnost přirozeně počít děti. Nepovzbudivý výsledek vyšetření prokázal, že v mých vejcovodech je víc obstrukcí než na D1 a spermie by musely být vybaveny minimálně mačetou, aby si k vajíčku proklestily cestu. Naše dosavadní pokusy o založení rodiny se tedy v tomto světle ukázaly být naprosto zbytečnými, neefektivními, přímo zaostalými.
Proto jsme se místo příjemných tradičních metod museli vydat moderní vědeckou cestu. Existence obou našich synků započala v okamžiku, kdy jsme s manželem nesdíleli nejen lože, ale dokonce ani stejnou místnost. Já jsem se totiž zrovna probírala z narkózy po odběru vajíček z hormony nadopovaných vaječníků, přičemž manžel se snažil uchovat si alespoň zdání důstojnosti po intimních chvilkách strávených s hromadou časopisů, kazetou se zřejmým tématem a svou aktivní levačkou za tenkými dveřmi, na jejichž druhé straně vyřizovala sestřička administrativu. Musím přiznat, že nepatříme mezi lidi zastávající názor, že dělání dětí je bůhvíjak příjemná činnost. Zároveň ale dodávám, že doktorům se naše děti povedly a já každý den blahořečím novodobé medicíně, která je schopná zázraků.
Nakonec díky těmto možnostem nebylo až tak těžké smířit se se skutečností, že i řádová sestra těsně před přechodem má větší šanci na přirozené otěhotnění než já. Dokonce jsem na této situaci našla i výhodu. Zatímco moje kamarádky řeší, zda se utlumit hormonálními pilulkami, nechat si zavést tělísko, nosit na krku varlata z lasičky, vyskákat se po akci na trampolíně nebo spoléhat na to, že jejich partner ví, že v nejlepším se má přestat (přičemž poslední tři možnosti budou zhruba podobně účinné), a nakonec docházejí k závěru, že nejspolehlivější bude doživotní celibát, já tyto diskuze o antikoncepci sleduji s vyrovnaným úsměvem dalajlámy. Otázku neplánovaného otěhotnění mám z výše uvedených důvodů přece navždy vyřešenou…
…jednu věc proto nechápu…nevzpomínám si, že bychom potřetí navštívili kliniku, v níž vyrábějí děti…tak kde se na tom těhotenském testu, co jsem si teď udělala, vzaly dvě čárky???!!!
