Proboha, co to je??? Na tu ženskou, co by ve středověku inkvizice upálila, se musím dívat za trest, že jsem porušila svoje embargo na pohled do zrcadla. Tak tohle před sebou vidí můj manžel? Když už jsem byla u dobrovolného sebetrýznění, nenapadlo mě nic lepšího, než srovnat aktuální podobu se svatební fotografií visící opodál. Asi netřeba dodávat, že můj současný vzhled vyznívá asi tak, jako byste postavili Viktorku od splavu vedle její jmenovkyně Beckhamové.
Ne, že by fotka ve svatebních šatech zobrazovala mou standardní podobu. O tom mě přesvědčila hned následující ráno po svatbě ta slečna servírka, u které jsem si vyžádala účet. Sice mě celý předchozí večer měla na očích, v bílých svatebních šatech jsem doufejme byla i celkem nápadná, na můj dotaz na náklady na hostinu ovšem zareagovala slovy: „Ale platit bude nevěsta, že?“ I tak ale bývaly doby, kdy to, že jsem se vyfikla, neznamenalo, že jsem si oblékla ty nejmíň flekaté kalhoty s tím, že za kočárkem to stejně nebude vidět.
Jistě, manžel si mě vzal kvůli mé duši, intelektu a schopnosti empatie. Něco tak povrchního jako vzhled ho proto nemůže rozházet. V poslední době ho však moje vnitřní krása evidentně neoslňuje tak jako dřív.
Původně jsem se obávala, že zásadní ranou našemu soužití může být manželova přítomnost u porodu. Ovšem zdálo se, že tento zážitek jej nijak traumaticky nepoznamenal. Spíš se mi zdálo, že se dobře bavil. Jen o něco málo později jsem nasadila kalibr z těch nejtěžších. Zahlédl mě ve druhé nejmíň sexy věci na světě, síťovaných poporodních kalhotkách. (Jen pro zajímavost, úplně nejmíň sexy věc na světě jsou jednorázové síťované kalhotky. Ty jsem na sobě vydržela mít asi minutu a půl, a i tak hluboce otřásly mou sebeúctou). Manžel je zřejmě z těch odolnějších jedinců, a tak i tuto krizovou situaci přestál bez mrknutí oka.
Nakonec jsem ovšem zjistila, že největším problémem nebudou nárazové šokové akce, jako spíš dlouhodobý pohled na postupný úpadek. Tak nějak nenápadně jsem se přesunula od těch slušivějších věcí k pohodlnějším, aniž bych si to uvědomovala. Zároveň s tím nutně mizela i určitá míra soudnosti. Manžel mi vždycky tvrdíval, že bych se mu líbila i v pytli. V poslední době to říkat přestal, zřejmě mu připadá, že ten pytel už na sobě nosím. A po nedávném kaufu roku, kdy jsem mu s upřímnou radostí představovala praktické bavlněné tepláky za výhodnou cenu, neříkal už nic. Jen mě pak při návštěvě nákupního centra lákal do obchodu s elegantním zbožím a zasněně vzdychal u krásně oháknutých figurín. Zatím snad vzdychá pouze u nich…
Nedávno se můj muž pokoušel řekněme o manželské sblížení i přes to, že dostal další nálož. Před ulehnutím jsem mu názorně předváděla výhody kompresních punčoch při prevenci a léčbě křečových žil. V jakémsi nezáměrném pokusu o striptýz jsem se snažila dotyčné punčochy ze sebe strhnout. Což je akce jako kdybyste chtěli otevřít řádně protřepané šampaňské tak, aby nevyletěl špunt. Jednu z nich jsem vystřelila tak šikovně, že trefila květ jedné z našich orchidejí na parapetu, přičemž tu druhou jsem vyslala na stínítko stolní lampy. „No, tak asi radši půjdeme spát,“ řekl na to rezignovaně manžel. Otočil se a raději okamžitě usnul. Asi aby si mohl myslet, že se mu to jen zdálo.
Takže když se teď tak na sebe dívám do toho zrcadla, kompresní punčochy, mé věrné společnice, na lýtkách, tepláky, na kterých se zhruba v úrovni synovy pusinky skví jeho celodenní menu, tričko, poněkud kratší, takže to, co z něj čouhá, připomíná spíš než roztomilé těhotenské bříško pivní mozol strejdy Evžena, docházím přesvědčení, že bych se sebou už opravdu měla začít něco dělat. Snad ještě není pozdě.
