Jsem týraný rodič. Stydím se to přiznat vzhledem k tomu, že ten, co mě trápí, má něco málo přes rok, asi 11 kilo a 80 centimetrů. Ale pravdou je, že ani za dobu své poměrně dlouhé sportovní kariéry jsem neměla tolik šrámů a modřin jako teď.
Můj malý drobeček umí vyvinout i širokou škálu psychického nátlaku. A nedostatek spánku je tím nejmenším. Tak snad jen namátkou. Když najde na zemi drobek, zastaví veškerou aktivitu, drobek zvedne, strčí mi ho před nos a zatváří se znechuceně. Když neprojevím dostatečnou lítost, vytrvale mi drobek strká před pusu a říká: „Ham.“ Taky neustále vyhazuje věci ze skříní, já ale rovnější komínky poskládat neumím. A hrnce už jsem seřadila podle velikosti, barvy i tónu, který vydávají, když se do nich udeří tyčinkou od trianglu, a stejně jsou pořád poházené v kuchyni na zemi. Ale přes všechny tyto nesnáze jsem schopná se v klidu přenést.
Horší jsou projevy fyzické. Naše dítko třeba fascinuje lidský obličej. Nejvíc se mu líbí nos, a proto, když mu k tomu svou neopatrností dám příležitost, snaží se jím prostrčit ukazováček, až mi málem prorazí čelní kost. Naopak oko se mu nějak nepozdává, a tak se ho tím samým ukazováčkem snaží vtlačit někam zhruba do šedé kůry mozkové. Kuchyně pak je vyloženě rizikovým pracovištěm. Brutální batole má na svůj věk neuvěřitelnou sílu, a tak když mocným trhnutím otevře spodní šuplík, málem mi přerazí holenní kost. Načež, pobaven mým úpěním a poskakováním, vytáhne vařečku a s výskotem mě mlátí přes lýtka. Zapomenutou paličku na maso díkybohu stačím zachytit, než mi rozdrtí nárt. Brutální batole si taky rádo hraje na zvířátka. Například kapustňák vypadá tak, že se drahoušek vzepne, když ho držím v náručí a dá mi takové čelo, že se mi brýle navždy otisknou do hlavy. Piraňu předvádí, když se mu chce spát. Zakousne se do oblečení. Problém je, že oblečení většinou obsahuje nějakou část těla.
Házení věcmi by vydalo na samostatnou kapitolu. Synáček zjistil, že nejen balónem se dá házet. Takže metá vším, co se mu dostane do ruky. Míří dobře. A tak mi ovladač od televize málem přerazil nosní přepážku. Mobilní telefon zas na spánku způsobil bouli o velikosti pingpongového míčku. Už ve chvíli, kdy mu podávám lahvičku s pitím, se raději kryju. Taky vím, že dávat mu kostky byl zásadní omyl. Byly nostalgickou připomínkou toho, jak jsem z nich v dětství stavěla věž a skládala obrázky. Snažila jsem se ke konstruktivní spolupráci přimět i svého syna. Brutální batole však věž rozmetalo. Ihned potom popadlo kostky a začalo je pálit mým směrem kulometnou kadencí. Snažila jsem se ho zastavit, ale když mě roh jedné z nich zasáhl do čerstvé modřiny na holeni, utekla jsem do bezpečí. Jakmile palba utichla, hnala jsem se k epicentru s tepovou frekvencí dosahující hodnot čivavy očekávající bezprostřední útok přerostlé dogy. V postupu mě zastavilo minové pole, které kolem sebe miláček vytvořil. Když jsem bosou nohou šlápla na třetí kostku, tepovka mi vyskočila na předsmrtnou hodnotu. V tu chvíli jsem se zařekla, že než budu příště nostalgická, to se raději zasebevraždím příjemnějším způsobem. Prcka ovšem už představení poněkud omrzelo, a tak se odebral vyházet dvě police knížek z knihovny.
Veškeré útrapy a bolesti se snažím přecházet s porozuměním a v klidu, s větším či menším úspěchem. Ještě jednou po mně ale brutální batole mrskne knížkou „Rodičovství bez násilí,“ tak mu už fakt jednu fláknu.
