Tatínci a ratolesti

Potkávám je často. Zejména teď, v létě. Houfují se kolem sportovišť, kam si jejich partnerky přišly ukrást alespoň chvilinku času jen pro sebe, a s výrazem lišky lapené v železech objíždějí přilehlé okolí s kočárkem obsazeným řvoucím potomkem. Tatínci a jejich mimina. Tatínci vypadají, že raději než tohle, tak by si nohu ukousali. Když pak přijde konec tréninkové jednotky, ožijí a s mladickou jiskrou v oku pozorují jejich přibližující se drahocenné polovičky, jako by se znovu scházeli na prvním rande. Místo vášnivého polibku však předávají potomky se stejnou úlevou jako nevybuchlé bomby pyrotechnikovi a pohled oka stále jiskřícího padne na nedalekou hospodu. Zde si pak u jednoho kousku stěžují na právě prodělané hodinu a půl trvající galeje.

Jednoho takového tatínka máme doma. Jakmile jsme všichni dohromady, hraje si se svou miniaturní kopií se zápalem, s jakým si umí hrát právě jen oni. Jakmile se mám vzdálit, ztrácí pevnou půdu pod nohama. „Musím si odskočit,“ pro jistotu mu hlásívám, aby věděl, že dohled je opravdu pouze na něm. „Noooo, dobře,“ souhlasí poněkud neochotně a provází mě zoufalým pohledem návštěvníka ZOO, který omylem spadl do výběhu hrochů. A za minutu mi buší na dveře do té doby klidně si hrající kojenec. „Když on chtěl za tebou,“ prohlásí jen napůl omluvně manžel a zchvácen z půlhodinové hry s prckem klesá na gauč.

Samostatnou kapitolou jsou pak manželovy reakce na moje prohlášení: „potřebuju, aby sis ho na chvíli vzal.“ Do té doby bezvládně ležící tělo na gauči, u kterého se známky života projevovaly pouze občasným mrkáním, se najednou zvedne: „zrovna jsem chtěl jít na záchod,“ zaúpí a odchází si splnit svou půlhodinku. Sedí tam většinou tak dlouho, až zapomenu nejen, že jsem po něm něco chtěla, ale dokonce i to, že jsem vdaná. Zejména v sobotu dopoledne zas s oblibou používá: „právě jsem si chtěl dodělat něco do práce,“ zapíná laptop a se zaneprázdněným výrazem si mění pozadí na monitoru. Nemůžu si ale jen stěžovat, občas projeví snahu: „hned,“ řekne a zmizí v ložnici vyměnit žárovku, která už sice nesvítí tři týdny, ale bezpodmínečně v tuto chvíli potřebuje servisní zásah. Odpověď: „už,“ zase znamená: jenom si nahraju do mobilu nové skladby a pak zapomenu, že´s něco chtěla a podívám se na další díl sci-fi seriálu.

Taky sem tam manžela požádám, aby prckovi vyměnil plenku. Když se na ně jdu zhruba za čtvrt hodiny podívat, odzbrojuje mé případné námitky tím, že přebalený ještě není, protože si s ním syn zrovna chtěl hrát. A rozesmátý kojenec, pročůraný až na krku, si s tatínkem hází balónem. Občas se mi povede je opravdu na přebalovák vyhnat. To pak slyším hodně sprostých slov a řev. Posléze se zjeví děcko namazané krémem proti opruzeninám až na čele, ovšem bez plenky. Vzápětí tatínek, namazaný úplně stejně a s plenkou. Původně jsem sice doufala, že to bude naopak, ale alespoň nějaký výsledek.

Nechci ale manželovi křivdit. Více mužů v mém okolí považuje dítě pomalu za biologickou zbraň hromadného ničení. Například můj bratr raději posekal celou zahradu, než by přebalil svého tříměsíčního syna, u kterého hrozilo, že plenka obsahuje i pevnou složku. A když kamarádka dala svému manželovi spíše z hecu na výběr, jestli raději vykoupe děcko anebo vymaluje kuchyň, nestačila se divit, jak rychle její muž našel klíčky od auta.

Já to ale nevidím beznadějně. Pevně věřím tomu, že nejpozději ve chvíli, kdy budou schopny otcům donést pivo z lednice, stanou se děti jejich vítanými společníky.