I když teď možná spíš u flašky rumu. Ale neřeknem. Bo neni čas a je zavřeno. Z bytu máme 3.C, 1.A, třídu Medvídků, dva kancly, kantýnu a někam musíme vecpat i domov. Taky se více než rok vzděláváme v oboru epidemiologie, virologie
infektologie, vakcinologie, politologie, státní správy a s dodávkami vakcín se začínáme orientovat i v zahraničních vztazích. Když už jsem se domnívala, že více informací zkrátka nepojmu, začali jsme se věnovat studiu vlastivědy, katastrů obcí a hranic územních celků. A aby toho nebylo málo, přemýšlím - když jdeme takhle s mapou a buzolou na procházku - jestli se snaha dohonit vlastní dítě, které mi prchá na koloběžce, bude počítat jako sport, takže bych si mohla sundat roušku a chytit ho dřív, než ilegálně překročí nějakou hranici. K tomu všemu na nás ještě letos jaro zapomnělo jak Babiš na školáky.
Jak ukrajujeme ty naše šedivé březnové dny a za okny sněží, potřebovala bych víc než kdy jindy zajít s kamarádkama někam na kafe pokecat. Stýská se mi po nich. Stýská se mi i po posezení někde, kde mi donesou dezert, co jsem nepřipravovala sama a kde bysme se mohly pobavit, upustit páru a na jeden večer zapomenout na svět okolo. Aspoň v mém případě by tak pominulo riziko, že vybuchnu jako islandská sopka. A tuhle explozi by dronem nikdo natáčet nechtěl.
A kdybysme se s holkama sešly u kafe, stejně bysme kafraly nejspíš o děckách. O čem jiném taky, však jsme všechny zasloužilé matky. Možná bysme si řeky, mimo jiné, toto:
Já: „Holky, představte si, tak celé dopoledne lítám za Jeronýmkem a snažím se ho zabavit, aby nerušil bráchy, a když si pak na chvíli sednu ke kompu, ať taky něco udělám do práce, vyhrabe Jeroným odněkud hudební nástroje a já jenom slyším Edouše, kterého zrovna vyvolala učitelka: „Paní učitelko, já jsem neslyšel, co mám dělat, brácha mi tady hraje na kazu.“
Míša: „Lukyho třída měla v češtině najít rým na slovo kytka. Náš Lukáš nezklamal, poprvé projevil nějakou iniciativu v češtině, probral se z dřímoty, ruka mu vyletěla ke stropu a vyhrkl na učitelku: kytka – blitka.“
Já: „Včera jsem dávala Edoušovi a Bohoušovi přednášku, jak si nemají dávat moc pasty, že hodně fluoru škodí. A jak jim to tak důležitě vysvětluju, podívám se dolů, tam mi stojí u nohy Jeroným a saje Perličku rovnou z tuby.“
Klára: „Moje babička, je jí 85, si nechávala od nějaké sociální služby posílat audioknihy. Vždycky poslali několik cédéček. No, a někdo jí tam chtěl zpestřit život a poslal Padesát odstínů šedi. Babička si to poslechla celé, ale bohužel prý s minimálně padesátiletým zpožděním.“
Míša: „Děvčata, Anička začíná říkat R! Všimla jsem si toho o víkendu. Jenom z toho mám takové smíšené pocity, bo stála v obýváku a říkala: „Na zemi je boRdel, na stole je boRdel, tady je boRdel, všude je boRdel.““
Klára: „Děcka, co se nám stalo - volá mi takhle Štěpova učitelka, že si někteří rodiče stěžovali, že se to naše dítě v přestávce při online výuce obnažuje před kamerou. Normálně si sundal trenky. Jsem byla v šoku. Chápete, co ho to napadlo? V první třídě? Naštěstí ho od pasu dolů viděli jenom spolužáci od M nahoru… Ale evidentně měl úspěch. To byste nevěřily, kolik srdíček dostal v chatu od Elišky. A kolik od Patrika.“
Já: „Já stále ještě čekám, kdy mě některých z mých synků ztvární na papír. Nedávno dostal Bohouš za úkol nakreslit svou rodinu a říkal mi: „Maminko, já tam nakreslím Jeronýma, Edouše, sebe, tatu, Bobíka (to je náš křeček) a tebe…jestli se mi tam vlezeš.“ A teď měl zase Edouš nakreslit člena rodiny. Chvilku přemýšlel a pak tak nadšeně volal: „Mami, já už vím! Já nakreslím dědečkův hrob!“
Klára: „Kontrolovala jsem Štěpův slabikář a měli tam rozdělovat slova LÍPYJÁMY. Jemu se z toho povedlo stvořit LÍ PYJ ÁMY. A do sešitu s diktátama jim paní učitelka nadiktovala: „MÁMA PIJE MÁLO.“ No, a to bude asi právě ten můj problém.“
