Občas mě synáček prohání tak, že lítám víc než Ančí, Kuba a hajnej dohromady. To ale většinou bývá pouhá ochutnávka toho, co přijde večer. Po náročném dni mi totiž připravuje každovečerní uspávací očistec.
Zpočátku vypadá více než nadějně, do postele se dostaneme kolem půl deváté za velkého zívání a bez odmlouvání. Na přesně specifikovanou žádost odvyprávím Karkulku. Kvečeru oplývám podobným množstvím energie jako automobil s prázdnou nádrží, a proto občas babičku sežere myslivec, někdy i dvakrát, a vlk potom za bedlivého dohledu Karkulky dává situaci do pořádku. Když už pohádka zabere a já usínám, miláček se začne dožadovat Kuřete v obilí. Snažím se procítěně recitovat verše Františka Hrubína a vypadá to nadějně, zdá se, že očka se spolehlivě klíží. Nám oběma. Ve chvíli, kdy kuřátko konečně najde svoji maminku, zadívá se na mě drobeček takovým rozumným a chápavým pohledem a zahlásí: „Podpaží,“ načež mi zabodne prst do právě zmíněného místa. Lehce mě to naštve, protože tohle není zrovna žádoucí reakce na mé uspávací recitační umění.
Pro něj to je ale asi nějaký šifrovaný signál, protože se zvedá a začíná kroužit po posteli. Jakmile ji třikrát oběhne po čtyřech, začne hledat to nejlepší místo k zalehnutí. Řekla bych, že na výběru matrace jsem si dala celkem záležet a připadá mi i velmi pohodlná, proto moc nechápu, že za ideální místo k nočnímu odpočinku si miláček volí horní polovinu mého těla, a to tak, že mi ramenem skřípne průdušnici a bradou se snaží rozdrtit mi lícní kost. Lehce sípu a snažím se protestovat, ale pak si to rozmyslím, protože drobek se neuvěřitelně zklidnil a snad takhle i usne. Za to, že konečně bude spát, jsem ochotna zaplatit i krátkodobým bezvědomím.
Ještě ani nestačím upadnout do mdlob, když tu mě má maličká radost životní nakopne na solar, zvedne hlavu, zařve: „Kašpárek,“ a utíká hledat hračku s rolničkami. Vrací se s tak radostným pohledem, že se až zastydím za zlost, která se ve mně začíná hromadit. Stále stejně rozzářený pak odbíhá přinést do postele plyšového pejska, veverku, želvu, tučňáka. Když se nám ovšem snaží do nohou postele narvat asi metrového dřevěného houpacího koně, vybuchuju jak Etna. Se zaťatými zuby, až má strach, že se mi zas urve korunka, mu začnu vysvětlovat: „Bobinku, pěkně si tady lehni a spinkej. Protože jestli teď nepůjdeš spinkat, mamince hrábne a místo toho, abys chodil na houpačky, budeš ji navštěvovat v takovém velikém škaredém domě, kde je hodně doktorů a nejsou tam žádné klouzačky.“ Miláček na mě hledí zřejmě zhrozen tou představou. „Balon,“ poznávám, jak hluboce se ho moje přednáška dotkla.
Lehce jsem se uklidnila, ale jen na chvíli, než bobek zase sleze z matrace. Tentokrát si lehne na koberec hned vedle. Už nemám sílu reagovat, tedy až do chvíle, než uslyším podezřelé mlaskání a dojde mi, že podlahovou krytinu olizuje. To už nedávám. Zvedám prcka ze země, hodím ho na postel a tentokrát vstávám já a běžím se uklidnit do kuchyně, kde je šance, že mě drobek neuslyší. Pohled na hodiny mé nervové vyčerpání ještě umocní. 21:45. Už přes hodinu a čtvrt se ho snažím uspat! Vracím se, až když vyřvu sérii nepublikovatelných nadávek do kuchyňského odpadu.
Jen co zmlknu, slyším jeho zoufalé volání: „mama, mama, mama!“ No jo, už jdu. Teď už to snad zvládnu. Vyčerpaně znovu ulehnu do postele. Drobek se uklidní, pak se znovu zvedne a běží otevřít dveře. Ještě díkybohu úplně nedosáhne na kliku a nemůže je otevřít, takže tentokrát vztekle vybuchne on. Už nemám na to, abych zasáhla. Po pár minutách vztekání si bobeček opět lehne na koberec. Pozorně poslouchám, ale vypadá to, že ho chuť koberce nezaujala, a tak ho tentokrát neoslintává. No nic, nechám ho tam trochu se zklidnit, zív, a pak ho přenesu na postel, zív…
…budím se za tři hodiny a se zděšením zjišťuju, že synáček stále ještě spí u dveří. S pocitem, že jsem právě v celoevropské soutěži získala titul Matka ignorant roku, zvedám toho roztomilého krasavečka z podlahy a ukládám do postele. Pěkně ho přikryju, pohladím ho, ať se mu dobře spinká a konečně se můžu jít se v klidu osprchovat. Pomalu odcházím.
„Mama, mama!“ A sakra.
