Světlo na konci tunelu se rozblikalo v týdenních intervalech a děti prvního stupně rotují do školy. Při ranní přípravě si Edouš temně recituje pod nos svou oblíbenou poezii: „Škola je super, škola je boží, jenom když padá,
anebo hoří.“ Raději to nekomentuju a vrazím mu do ruky GPSku, aby tam po roce trefil. Zpočátku jsme sice ke škole z piety chodili aspoň jednou týdně, ale po pár měsících mě to přestalo bavit.
Stejně jako třeťáky učení přes počítač. Naše paní učitelka se naštěstí se situací poprala dobře a vymýšlí novinky, jak hodinu oživit. Ovšem udržet pozornost dětí po roce úmorného civění do monitoru je těžší než svírat vodítko dobře rostlého německého ovčáka honícího hárající fenu. Online hodina občas proto vypadá i následovně.
Ráno mě Edouš budí povzdechem: „Kéž bysme tak dneska nemuseli do školy,“ což mi zvyšuje tep a rovnou uvádí do provozní teploty. „Jako myslíš, že nechceš dojít do školy? K nám do obýváku?“ Moje ubohé přetížené dítko zvládne před náročným dnem ranní hygienu a snídani s vypětím posledních sil a před osmou zapíná počítač, kde se zdraví se svými dvojrozměrnými spolužáky. V osm hodin se připojuje paní učitelka: „Dobrý den děti, zapněte si kamery, kolik nás tu dnes je? Dvacet. Kde je Honza, neví někdo, co je s Honzou?“ Nikdo neví. Ale možná studuje distančně v Americe, bo Teamsy prozrazují, že byl aktivní před dvanácti hodinami. Maxovi nejde kamera. Dan visí ze stropu. Před týdnem dělal pokusy a otočil si kameru vzhůru nohama. Jeho rodiče nemůžou přijít na to, jak ji vrátit zpět. Franta upřeně zírá na desku stolu. Paří gamesu na mobilu. Lucinka se zřejmě připravuje na kariéru na recepci neúspěšného zapadlého hotelu, začátek školní hodiny ji totiž ani v nejmenším nevyruší v lakování nehtů. Pár dětí hledí poněkud apaticky a Edoušovo tupé zírání do monitoru přerušuje jen občasný tik, který si vypěstoval zíráním do monitoru.
„Adame, vysvětli mi, jak se s námi chceš učit vleže na gauči. Sedni si, prosím tě,“ vybízí učitelka a hodina češtiny začíná: „Děti, najděte si stranu 76, cvičení 3. Začne třeba Lukáš.“ „Paní učitelko, co děláme, vy se mi sekáte.“ „Dobře, Luky, zkus sledovat, co půjde. Franto, začni.“ „Na větvi sedí velký…“ „To je cvičení 4. Laurinko, přestaň česat toho jednorožce a začni ty.“ „Paní učitelko, já nevím, kde jsme. Já jsem si myslela, že máme matematiku.“ „Prosím vás, děti, najde se někdo, kdo ví, kde jsme?“ Já bych věděla, ale před dětmi se taková slova neříkají. Hlásí se Dan. Tedy spíše vypadá, že dělá stojku na jedné ruce. „Dane?“ „Vidět,“ „Výborně,“ zaraduje se paní učitelka, „jaké i píšeme ve slově vidět?“ „Ve slově vidět píšeme tvrdé y, protože vy- je předpona.“
Nakonec se cvičení podaří dokončit a hodina plyne dále. Po výzvě: „Děti, a teď si uděláme zápis“, dochází ke vzrušené diskuzi. Maruška se ptá, zda nadpis vyhotovit červenou či zelenou pastelkou. Anička by ráda věděla, jestli se bude podtrhávat. Franta neví, co dělat, protože nadpis vyšel na konec stránky. Mává sešitem před kamerou a dožaduje se instrukcí. Dan oznamuje, že mu dopsala propiska a musí si doběhnout vyměnit náplň. Tomáš si nechal sešit u tatínka a Laurince ho poslintal bráška. Edouš na mě zuřivě gestikuluje, ať mu jdu pomoct. Nemůže sešit najít, neboť si ho on sám záludně schoval vedle sebe na stůl. Paní učitelka s klidem praktikujícího buddhisty vyřeší všechny vzniklé problémy a já jí přestávám závidět byť jen jeden jediný den prázdnin. Podle mě si každý z nich zaslouží, a k tomu ještě lázně a metál. Taky zbytečně a marně přemítám, proč jsou lidi schopni vyslat sondu na Mars, ale už ne děti do základní školy.
Při odchodu kontroluju, jestli máme všechno. Aktovku, svačinu, pití, papuče, roušku… „Mami,“ otočí se na mě ve dveřích zkroušený Edouš, „a kdy budeme mít prázdniny?“
