Milý Ježíšku, nechci, abys z nadpisu nějak vyvozoval, že jsem nevděčná za dárky, které jsi nám letos nadělil. Naopak. Myslím si, že trojpatrový parní hrnec a kuchařská kniha „Matko, nelez z kuchyně, navař celé rodině,“
jsou vánočním snem každé pečlivé hospodyňky bez zbytečných mimodomácích ambicí. Je ale pravdou, že některé dárky, a to zejména hračky pro děti, bychom možná oželeli.
Tak například, slyšel jsi už někdy o mučicím nástroji na čtyři? To´s asi ještě neviděl lego. Jeho kostičky mají nadpřirozenou schopnost splynout s podkladem. Zajímavým následkem této vlastnosti jsou má chodidla označkovaná, jako bych denně kráčela po fakírově loži a rozšíření slovní zásoby našich dětí o pár nepublikovatelných výrazů. Možná sis mohl odpustit i vyzbrojení našeho synka autíčkem na dálkové ovládání. Pokaždé, když mi narazí do patní ostruhy, nemůžu, než neocenit tvůj smysl pro černý humor. Auto rychlé lékařské pomoci by mělo pomáhat spíš bolest odstraňovat, ne? A teď přichází ta nejzásadnější stížnost. Proč KLÁVESY? Už jsem z toho tamtamtadadadadam, každodenního dema, tamtamtadadadadam, poněkud unavená, tamtamtadadadadam. Možná namítneš, tamtamtadadadadam, že můžu odstranit baterie, tamtamtadadadadam. To se ale pleteš, protože pak se každodenní demo klávesové, změní v každodenní demo požadavku po nových bateriích. A to snáším ještě hůř. A prosím neříkej mi, že jsem si ty klávesy pro synka sama přála. To je to poslední, co teď potřebuju slyšet.
No nic, co bylo dáno, bylo dáno, musíme se s tím nějak poprat. Tak snad jen opatření pro příště. O dalších Vánocích prosím pouze měkké dárky. Maximálně ještě tak snesu bublifuk, protože po umytí jeho náplní se krásně leskne plovoucí podlaha a voní koberec. A kdybych příště propadla dojmu, že musím podpořit nesporný talent svého synka pro hru na bicí nástroje, ubij mě prosím rovnou. Anebo mě aspoň donuť vybrat takové, které obsahují jako bonus dlouhodobý pobyt pro dva v nějaké velmi dobře zvukově izolované psychiatrické léčebně.
Děkuji, Ježíšku, a pa zase o Vánocích.
