"Bobku, jaké zvířátko jsme to včera viděli?" "Tetu Simonku," je jedna z mnoha perel, kterými můj dvouapůlletý syn zpříjemňuje naše společné chvíle. Naučil mluvit poměrně brzy. Samozřejmě jsem na to hrdá. Samozřejmě na tom žádnou velkou zásluhu nemám. A občas, opravdu jen zřídka, si říkám, že si nejdřív přejeme, ať se děti naučí brzy mluvit, abychom si o to déle přáli, ať se naučí mlčet.
Podle svých skromných zkušeností se domnívám, že se děti naučí mluvit:
Zejména proto, aby vás mohly konečně zorganizovat:
„Mamaaa, udělat jeřáb nebo auto…nákladní s velikýma kolama. Ne, tohle NE, mama udělat letadlo s vrtulí,“ snaží se mě prcek instruovat, ať své tělo poskládám do různých choreografií.
„Bude bobek, veliký bobek, mama volat: DO TOHO! DO TOHO!“
„Jedeme sáňkovat a bobkovat.“
Aby popisovaly své tělesné pochody nebo tělesné pochody jiných lidí:
První večer na třídenním wellness pobytu se naše roztomilé dítko u večeře otočí v jídelní židličce a se širokým neodolatelným úsměvem prohlásí vstříc protějšímu stolu, což jsou mimo jiné i obyvatelé vedlejšího pokoje: „Prc!“
V čekárně u doktora, si jde slušně vychovaný asi osmiletý chlapeček ulevit na onu místnost, bohužel pro něj trochu hlasitě. Přítomní dospělí se s nadlidským úsilím snaží udržet vážný výraz, což se nám daří jen do chvíle, kdy můj drahoušek prohlásí svým dětsky čistým pronikavým hláskem: „Chlapeček udělal prc!“
Aby vás uváděly do rozpaků:
V obchodě drobeček ukazuje na pána s poruchou růstu a skanduje: „Malý pán! Malý pán!“
V tomtéž obchodě při pohledu na prodavačku zametající rozsypanou hlínu u zeleniny: „Fuj, to je ale binec!“
A do třetice na tomtéž místě se snaží zavést řeč s ostatními nakupujícími: „Ajéje, do pytle, ajéje, do pytle, zapomněli jsme koupit mléko.“
Aby vás poučily o vaší anatomii:
„To je prdel.“
„Až bude tata veliký, bude mít prsa.“
Aby vám naznačily, že kladete stupidní otázky:
„Mamooo, budu blinkat.“
„A z čeho, prosím tě?“
„Přece z pusinky!“
Aby vás jednou za zhruba půl roku poslechly:
Já: „Zlatíčko, ty mě pořád komanduješ a já už si připadám jak otrok. Řekni aspoň občas prosím.“
On: „Občas prosím.“
Abyste si mohli připadat, jak v čínské restauraci:
Dává plastovou hračku do hrnce: „Tak a teď ještě uvařím toho pejska…“
Aby vám sdělily pravdy, které nechcete slyšet:
„Mamaaa, má zadek, veeeeliký, moooc veliký.“
