Jasně, vím, že srovnávat nevýhody a výhody domácího vzdělávání je jako postavit na jednu misku vah novozélandského ragbistu a na druhou hladového žokeje. Je to jako když se člověk, který nemá na splátky a banka mu sebere dům,
stěhuje do podnájmu ve 2+1 a utěšuje se tím, že aspoň nebude muset sekat zahradu. Zkrátka fakt, že děcka ráno vypadnou skoro na celý den z domu někam, kde se o ně postarají, uvaří jim oběd, a ještě k tomu snad trochu vzdělají, prostě seznam úkolů v sebelepším školním vzdělávacím systému nevyváží. Přesto se i já pokouším nalhávat si, že na této situaci může být něco pozitivního. Vlastně, řekněme raději kladného.
Ranní shon
Tak například jsem ušetřena koncentrovaného ranního stresu. Než každé ráno vykopu svou nezkrotitelnou trojici něco po půl osmé ze dveří přiměřeně oblečenou, najezenou, s vyčištěnýma zubama a bez viditelných zranění, nezestárnu jen o pouhou hodinu, kterou tahle procedura zabere. Jak teď dřepíme doma, rozloží se nutkání ty moje drahoušky přizabít prakticky do celého dne. Na druhou stranu ale ztratilo na své intenzitě.
Svačiny
Tohle beru za velké plus. Odpadla nutnost připravovat svačiny, kdy ještě se zalepenýma očima pokládám na rohlík s marmeládou šunku či omylem natírám housku chilli pastou. Dokud chodil do školy jenom Edouš, nebyl to žádný zásadní problém. Ať jsem mu připravila cokoliv, a většinou to bylo i poživatelné, obvykle jsem minimálně polovinu odpoledne našla nesnězenou v jeho krabičce, to v lepším případě. V horším jsem stírala plesnivějící zbytky čehosi z obalu jeho slabikáře.
Letos však začal školu navštěvovat i Bohoušek, který ji chápe jako kulinářský institut. Za každodenní volitelný úkol si zadal vymyslet čtyřchodové svačinové menu na druhý den. Jídelníček ještě před spaním podrobně procházíme. Nedávno, když Bohušek brzy ráno zaslechl zvuk zipu mojí bundy, vystřelil z postele: „Maminko, kam jdeš?“ „Do práce,“ „Ještě nechoď, prosím, prosíííím,“ „Ale já musím, Bohoušku,“ „A udělala jsi mi svačinu?“ „Ano, udělala,“ „Tak jo, tak čau.“
Aktovky
Za další z pofiderních výhod můžu považovat, že si naše pojistky zářné budoucnosti nemusí křivit svou rostoucí páteř něčím, co bych spíš pověsila na konec vzpěračské tyče. Prvňáčci mířící do školy, zezadu vypadají, jak kdyby taškám místo koleček omylem nasadili nožičky. Na druhou stranu Bohoušek nesdílí můj názor, že má aktovku těžkou dost, a nasbíral si do ní nejmíň tři kila kaštanů, které vytrvale vláčí s sebou. Až dojdou kaštany, asi bude vyžadovat do tašky přihodit dlažební kostku nebo možná matematicko-fyzikální tabulky.
Množství probrané látky
Poslední z ubohých výhod je vyhrazena těm, kteří mají, podobně jako já, utkvělou představu, že v sobě objevili pedagogického génia. Jedná se o to, že, zatímco ve škole do oběda zvládnou tak nanejvýš čtyři vyučovací hodiny, z nichž některé se dokonce opakují!, my doma za dopoledne probereme předmětů nejméně šest. Nejsem si sice jistá, že se látce věnujeme dostatečně do hloubky, ale ve škole to potom snad dopilujou. Kdybyste měli zájem o pár tipů, najdete je níže. Ovšem musím předeslat, že se jedná o zatím neověřený experiment, takže bohužel nemůžu zaručit jeho efektivitu. Ta se ukáže až časem.
Předměty domácí výuky:
Psaní: „Mami, a píše se debil s měkkým nebo tvrdým „y“?“
Tělocvik: „Tady máte kbelík a mop a šup šup, ať to lítá.“
Úpolové sporty: „Prosím vás nebijte se!…Do hlavy.“
Ošetřovatelství: „Běž si to oko, kam tě brácha trefil polštářem, propláchnout studenou vodou.“
Pracovní činnost: „Ukliďte po sobě ten bordel!“
Hudební výchova: „Fakt nechápu, co proti mně váš otec má, že vám koupil zrovna řehtačku a vuvuzelu.“
Hodina inovátorství: „Mami, já už nepotřebuju ručník. Ruce si přece můžu utřít do křečka.“
