Za svého bezdětného života jsem si vypěstovala nespočet nežádoucích zlozvyků. Jako třeba vydělávat peníze, pravidelně jíst, v noci spát, po osprchování se natřít tělovým mlékem, občas zajít do divadla, sem tam zapařit apod. S prvním dítětem jsem ještě měla občasné nutkání vrátit se alespoň částečně do původních kolejí. Synáček mě však postupem času, a někdy trochu bolestně, přesvědčil o tom, že „ty jsi, matko, asi upadla z jahody, když se chceš věnovat něčemu jinému, než mně.“ S druhým prckem je to jiné. Nyní už mám pouze střízlivá očekávání, nulové potřeby a jediný cíl: přežít.
Situace: Kojení venku
První dítě: Ve snaze udělat se neviditelnou zoufale hledám s fialově vyšilujícím novorozencem nějaké klidné zapadlé místečko. Všechny lavičky, které míjím, mi připadají moc na očích, a tak po dvaceti minutách pobíhání vysíleně usedám ke kmeni vrby u nedaleké řeky. Poté, co dítě přiložím, udělají si na mně cestičku mravenci. Když mrknu jen lehce doprava, s hrůzou zjistím, že přímo naproti stojí semafory vcelku frekventované silnice a já řidičům zpříjemňuju čekání.
Druhé dítě: Jééé, támhle uprostřed náměstí je volná lavička. Přímo naproti radnici. No a?
Situace: V noci jsem spala 3 hodiny
První dítě: ráno jsem vzteklá a nechce se mi žít. Manžel mi popřál dobré ráno, tak jsem ho pokousala. Nefunguju.
Druhé dítě: Neztrácím energii tím, že bych se naštvala. Nakoupím, uvařím, uklidím. Umím spát, i když jsem vzhůru. Jedu na autopilota.
Situace: V noci jsem spala 7 hodin se dvěma půlhodinovými přestávkami
První dítě: Trochu lepší. Stejně na mě ale raději nikdo nemluvte.
Druhé dítě: Svět někdy může být i nádherný.
Situace: Domlouvám se na schůzce s kamarádkou
První dítě: „Sejdeme se ve čtvrtek v 10 dopoledne.“
Druhé dítě: „Sejdeme se možná někdy v příštím týdnu, jestli bude příznivá konstelace hvězd.“
Situace: Obědvám ve 3 odpoledne
První dítě: Já se prostě nemůžu ani normálně včas naobědvat?!
Druhé dítě: Hurá, obědvala jsem!
Situace: Vydělávání peněz
První dítě: Jak bych jen mohla trochu přispět do rodinného rozpočtu?
Druhé dítě: Ať nás živí manžel, když si chodí odpočinout do práce!
Situace: MHD
První dítě: Pozítří mám jet k doktorovi. Zkusím jet autobusem. 3 zastávky. Noc před plánovanou cestou nespím, promýšlím různé varianty, jak se zachovat, když dítě začne hned po nástupu do vozidla řvát a spolucestující mě budou chtít zabít. Ráno v potu tváře nestihnu zamýšlený nízkopodlažní spoj. Další dva autobusy nechám ujet, protože se ostýchám požádat toho pána s francouzskými holemi o pomoc s kočárkem. Konečně bus bez schodů, ten bude můj. Nacpu se s kočárkem do autobusu a trnu, kdy drobek spustí. Nezklame a začne řvát, jakmile se rozjedeme. Zdá se mi, že ta paní u okna se na mě škaredě podívala, nezvládám psychický tlak, hned na další zastávce vystupuju a zbytek dojdu pěšky. Doktora nestihnu.
Druhé dítě: Se samozřejmostí zkušené řidičky tanku manévruju do autobusu sourozenecký kočárek. Hned, jak vyjedeme ze zastávky, mi starší syn vybírá tři úchytky, kterých se mám najednou držet, požaduje, ať mu podám kladívko na rozbití okna v nouzi a dere se k tlačítku, kterým se řidiči oznamuje výstup invalidů. Ani v jednom případě mu nevyhovím a on dostane lehčí hysterický záchvat. Mladší synáček už před nástupem řval tak, že přehlušil právě probíhající zkoušku sirén a v nejbližší době evidentně nehodlá přestat. Vím s naprostou jistotou, že mě všichni cestující propichují očima jak panenku woo-doo. Pomyslím si něco o části těla, kterou mi můžou políbit, a vystupuju na konečné.
Situace: Jedu s kočárkem do našeho obchůdku
První dítě: Jak se tam mám sakra dostat s tím kočárkem?
Druhé dítě: Jednou rukou tlačím kočárek, v druhé držím odrážecí kolo, na zádech mám batoh s nákupem. Levou nohou rozrazím dveře, starší syn zdrhá ven rychleji než Usain Bolt a já jen doufám, že ho ještě někdy najdu. Hrnu se ven s lehkostí postřeleného medvěda, zavírající se dveře mi odřou levý bok. Kéž bych měla jenom ten kočárek.
