„Čekáš další miminko,“ zvesela na mě mrknul tolik očekávaný druhý proužek na těhotenském testu. V tu chvíli mě zalil pocit štěstí a pocítila jsme hlubokou sounáležitost s Přírodou nebo Vesmírem či jak se tomu vlastně říká. I přes všechno tohle filozofické opojení se však moje přízemní, fyzické já začalo děsit. Prvního těhotenství jsem se děsila, protože jsem nevěděla, co mě čeká. Toho druhého se děsím, protože to vím.
Tak třeba nevolnost. Vlastně jsem si ani nemusela dělat test, protože se mi udělalo špatně snad už v okamžiku, kdy se ta nejšikovnější spermie prokousala do vajíčka. Netuším, který cynik se zvráceným smyslem pro humor dal téhle nevolnosti přívlastek „ranní“. Je to poněkud optimisticky zavádějící název pro čtyřměsíční nepřetržitou kocovinu. Zkusila jsem všechny doporučené rady. Marnost svého počínání jsem pochopila ve chvíli, kdy se mi udělalo nevolno z lízátek proti nevolnosti.
K celodennímu přemýšlení nad potravinou, kterou budu schopná pozřít bez toho, že by mi žaludek udělal výmyk následovaný veletočem, se přidala ještě obrovská únava. Ráno se budím s pocitem, že jsem zorala pole lán a pak si jen tak odskočila zaběhnout půlmataron. Celým dnem se propotácím jako bych frčela na diazepamu, načež jdu večer naprosto zbytečně spát, abych se ráno vzbudila úplně stejně vyčerpaná.
První trimestr se taky nese ve znamení vrcholné zpruzenosti. Jsem nevrlejší než řidič autobusu po dvaceti letech jízdy na stejné trase, když cestující nemá nachystanou přesnou částku ke koupi jízdenky. Jsem zpruzená tak moc, že na úsměvem doprovázené přání dobrého dne, odpovídám: „di do řiti“. Já, jindy mistr diplomacie, klidně řeknu kamarádce, že její nový účes je horší než vlasové kreace celebrit z 80. let a že má vlastně hrozný vkus a příšerného chlapa. Jestli se někdy dostanu do normálu, asi si budu muset hledat nové kamarády.
Jinak si taky vyhlížím sympatické prasátko, od kterého si půjčím kožní štěpy. Svoji vlastní kůži si totiž za těch 9 měsíců rozškrábu do nepoužitelnosti. Moje nohy by taky mohly stát modelem pro slepou mapu povodí České Republiky. Stále nové křečové žíly vyskakující na povrch nápadně připomínají nespoutané a divoké řeky našich hor. No nic, vyhodím krátké sukně a na bazén budu chodit už jen v potápěčském celotělovém neoprénu.
Oproti naivní představě z prvního těhotenství teď už vím, že porod je fakt porod. A šestinedělí jsem pro jistotu vymazala z paměti.
Zároveň si ovšem uvědomuji, že výsledek tyhle drobné nepříjemnosti stotisíckrát vynahradí. Vždyť jeden důkaz mám dennodenně před očima.
