Nejez ty kameny

Kdysi jsem si zakládala na tom, že věty, kteréprohlásím, mají hlavu a patu. V obzvláště světlých chvílích se zadařila ipointa. Nedávno se to ovšem zlomilo a já se při naprosto banálním telefonátu smanželem nevěřícně slyším říkat třeba: „Prosím tě, cestou z práce se stavv obchodě a fuj, nestrkej mi ty prsty do nosu!“ nebo „doklady od auta jsemnechala na skříňce, ne ne ne NE, pejsek přece do záchodu nepatří.“ Zkrátka to v poslednídobě vypadá, že generuju slova způsobem, nad kterým by předsedadadaistického spolku zajásal.

V koupelně: „Tak jsem ti vyprala knížku.“

Při přebalování: „Nepapej ten krém na zadeček!“

V přeplněné tramvaji: „Ten pán není tvůj tata, tenhle taky ne, ten taky ne, a tenhle už vůbec ne…“

Oběd: „Neházej po mně tu polívku!“

Na návštěvě: „Nevím, proč to dělá. U nás doma nikdo jiný papuče neokusuje.“

V čekárně u doktora: „Nemůžeš olizovat židle.“

Doma: „Asi mu koupíme kačera, ať za sebou nemusí tahat tyčový mixér.“

 „Nejezdi tou motorkou po těch hrobech!“