Jsem objednaná k lékaři. Jelikož podobné akce běžně absolvuju s dítkem a sprint s kočárkem není moje silná disciplína, objednávám se raději na pozdnější dopoledne. Ono se to nezdá, ale nezbytné ranní aktivity mojeho dítěte, jako je zírání do pračky, zírání do vany a zírání do záchodu, zaberou nějakou tu chvíli. Když k tomu ještě připočtu pár okamžiků strávených podružnými procedurami, což jsou snídaně, návštěva nočníku a oblékání, dřívější než desátá hodina by mi mohla způsobit žaludeční vřed a oční tik. Tentokrát jsem dokonce byla objednaná na půl jedenáctou, čili s luxusní časovou rezervou.
Jdu spát a budík si nenařizuju. Taky není proč, když jeden malý a uřvaný, co nevím, jak ho vypnout, spinká v posteli vedle mě. Pravidelně mě budívá o půl sedmé. Takže se ráno v pohodě stihnu nalíčit, nasnídat, uklidit v kuchyni a s úsměvem a vědomím, že mám splněno, vyrazit ven. Zkrátka to chce jen trochu dobré organizace a není co řešit.
Ráno se probudím tím, že se mi někdo snaží zamáčknout oči. Podle sebe vím, že děti nejsou zrovna nejvděčnější stvoření, ale už tak brzy? Vždyť mě ještě bude potřebovat. Pohled na hodiny mě z těchto úvah rychle vytrhne a zastaví mi dech. Devět hodin. Reviduju ranní plán. No tak nezvládnu uklidit, ale snídani a líčení bych měla ještě celkem v klidu stihnout. Počkám, až mě napadne, že bych už zas mohla dýchat a vstávám. Šupem posadím malého na nočník, zírání do záchodu tentokrát zkrátíme na pouhé zamávání hovínku mizejícímu v odpadní rouře. Pračku prcek pozdraví jen zdálky a do vany holt nahází místo tuny hraček jen polovinu.
Rychle do krmící židličky, volím bílý jogurt, nerychlejší a kupodivu i nejoblíbenější variantu snídaně. Protest!? Jo vlastně, jsem zapomněla, že pán musí mít taky svou vlastní lžičku. Vyřešeno. A pouštíme se do snídaně. Já krmím dítko, zatímco dítko krmí pejska na bryndáčku, krmící židličku, kravičku na jogurtu, ventil od topení a dobře mířeným zásahem i moje levé brýlové sklo. Dobře, nic se neděje, oči mám dvě, uklidňuju se a pokračuju v krmení. Další nápřah a na můj účes „vstala a šla“ dopadá bělostná salva. Tak a dost. Beru svému drahouškovi z ruky lžičku. Krmím dál a přemýšlím, kdy si asi tak stihnu umýt hlavu. Líčit se vlastně nakonec taky nemusím, pana doktora stejně bude zajímat úplně jiná část těla než můj obličej. Vyřešeno. Plácám se v duchu po rameni a říkám si, že s dostatkem tvořivosti a flexibility vyřeším každý problém.
„Miško, nesahej na tu kyt…,“ snažím se bezúspěšně odvrátit další projekt mého zlatíčka. Fajn, snídat vlastně taky nepotřebuju, říkám si při uklízení střepů z květináče. Autor katastrofy mě při tom povzbuzuje nadšeným křikem a tleskáním. Netušila jsem, že Paci, paci, pacičky někdy můžou takhle moc lézt na nervy. Hotovo. Nadšené tleskání přechází do hlubokého mručení, kterým mi chlapec naznačuje, že vyprazdňování ještě není u konce. Chválím ho za splnění oznamovací povinnosti a posazuju na nočník. Tak, teď bude chvilku klid a já si aspoň stihnu umýt tu jogurtovou vlasovou masku.
Když vypnu sprchu, zarazí mě nezvyklé ticho. Do obýváku se proto vracím s mírnými obavami. Zatím vše vypadá v pořádku. Vidím synáčka sedícího na podlaze, jak s hrdým úsměvem ukazuje na zeď. Po vstoupení do pokoje poznávám, že mírné obavy byly zbytečné. Raději měly být obří. Kdyby se v obýváku zhmotnila godzilla, s polovinou Jurského parku navrch, dořezal by se ve mně krve dříve než při spatření této scenérie. To dítko moje plavovlasé, poklad můj drahocenný, středobod mého vesmíru použil nočník jako paletu a vytvořil na stěně zbrusu nové umělecké dílo, jemuž by dekadenci a kreativitu mohl závidět i Hieronymus Bosch na tripu. A s pachovým bonusem navrch. Flexibilita i tvořivost jsou mi v tu chvíli tak maximálně na tu věc na zdi. Volám sestřičce a přeobjednávám se na příští úterý. Odpoledne.
