Mám sraz s bývalými spolužáky z gymnázia. „Miláčku, za dva měsíce jdu na sraz s děckama z gymplu, pohlídáš děti,“ neptám se, oznamuju. Manžel slibuje hlídání s lehkým srdcem a širokým úsměvem. Pro jistotu mu jeho zásadní úkol pravidelně připomínám, aby mi nemohl tvrdit, že zapomněl, neslyšel nebo mě ignoroval. Jak se den večírku blíží, úsměv se stává tak nějak křečovitějším a čím dál častěji v jeho očích zahlédnu záblesk paniky.
Jelikož mladšího tříměsíčního synáčka stále kojím, začínám přípravy raději den dopředu. V lednici se hromadí lahvičky s odstříkaným mlékem, aby náš otesánek náhodou po dobu dvouhodinové nepřítomnosti mých těžce zkoušených vnad neumřel hlady. Tatínkovi několikrát denně opakuju instrukce, jak s proviantem naložit. Jeho rytmické pokyvování hlavou mě děsí, a tak návod pro jistotu ještě posílám mailem. O staršího, dvouapůlletého, strach nemám, ten si tatínka zorganizuje sám.
V inkriminovaný den se manžel už vůbec neusmívá. Vlastně ani nemluví. Já si s ním odsouhlasuji denní program. Jakási pošahaná hormonální bouře, anebo prostě fakt, že mi hráblo, způsobily, že jsem se rozhodla být dokonalou matkou do roztrhání těla. Proto neustále tvořím rodině program. Odpoledne pojedeme do herny, ať staršího drobka unavíme. Cestou zpět mě manžel odveze i s dětmi na Stodolní, tam nakojím miminko a vyrazím vstříc noční zábavě. On pak odveze děti domů, pokusí se je uložit a já si mezitím pořádně vyhodím z kopýtka. Dám si džus. Možná i dva.
Někdy po obědě manžel vypadá, že mu není moc dobře. Taky mi to párkrát i sdělí. Polituju ho a doporučím mu aspirin, jedlou sodu nebo colu. Když se začnu líčit a oblékat, zeptá se mě, jestli si to s tím večírkem nechci rozmyslet. On mě totiž miluje a chtěl by se mnou být pořád. Já ho taky miluju a rozmyslet si to nechci.
Po odpoledním programu přijíždíme na Stodolní kolem sedmé. Já kojím miminko v autě a manžel, aby uklidnil rozbouřené nervy, jde se starším synkem koupit kebab. Jeden donese i mně. Snažím se do sebe tu dobrotu natlačit, a když na hlavičku mého dítka právě kojeného v autě na Stodolní ulici dopadne kousek zelí, říkám si, že to s těma hormonama a supermatkou a tak vůbec nebude až tak žhavé.
Při posledních soustech, mých i kojencových, manžel dostane poslední zoufalý nápad. Že jako já se půjdu bavit, on zatím bude vozit děti v autě a pak mě přijedou vyzvednout. Bezva. Tak jsem se těšila, že jednou nebudu muset večer koupat, přebalovat, převlékat, tišit a umravňovat. Vzápětí si představím, jak sedím v hospůdce a v duchu s hrůzou počítám najeté kilometry, protože naše rodinné kapesní autíčko má spotřebu asi jako rozežraný nosorožec. A návrh diplomaticky vetuju.
Pokec se spolužáky si pořádně užívám, i přes absenci patřičných promile v krvi. Moje priority se výrazně přeskládaly a ke štěstí mi teď stačí jen to, že si popovídám s dospělými lidmi. Asi za hodinku a půl, kdy se zábava začíná rozjíždět, já jsem se taky rozšoupla a popíjím nealkoholické mojito bez bublinek, zvoní telefon. „Miláčku, cestou domů mi oba usnuli v autě, tak s nima celou dobu jezdím. Kdy tě můžem přijet vyzvednout?“
A sakra. Letos mě čekají ještě nejmíň tři vánoční večírky. To abychom rozbili prasátko.
