Karel k nám už nikdy nepřijde na návštěvu

Nemít ještě v živé paměti porodní sály a události, k nimž na nich došlo, přísahala bych, že se Edouš, Bohouš a Jeroným vylíhli v dračí sluji. Proto k nám, v zájmu zachování alespoň relikvií naší dobré pověsti a

zároveň už tak neslavné úrovně porodnosti v naší zemi, mohou na návštěvu pouze kamarádky v takovém stádiu těhotenství, kdy si to již nemohou rozmyslet, a přátelé, kteří děti mají. Karel má dvě dcery. Karel k nám může.

„Čau Karlos,“ vítá hosta manžel panákem slivovice, já úsměvem a Edouš a Bohouš křížovou palbou z pistolí značky Nerf. „Ahoj rodinko, čau partyzáni,“ odpovídá Karel, bez mrknutí oka vyloví pěnový náboj z přípitku a přiťukne si.

„Bacha, kouše,“ zarážím Karlovu snahu udělat zásadní chybu a pohladit si rok a půl starého Jeronýmka, který se k němu nadšeně řítí s vyceněným chrupem. Rozběhnuté agresivní batole v poslední chvíli zvedám, jeho zářící zoubky několikrát naprázdno klapnou vzduchem, a ono se usedavě rozpláče nad promarněnou příležitostí.

„Pojď dál, jestli se nebojíš,“ zvu Karla pohostinně dál.

„Ale prosím tě, aspoň tu máte veselo,“ usedá Karel ke stolu a posteskne si: „Ne jak u nás. Poslední dobou už mi to začíná lézt na nervy. To jsou samé copánky, sponečky, sukýnky, serepetičky, Elsy, Frozen a Báře už na té mateřské taky hrabe, každý den vysává, žehlí mi i trenky a pak si furt stěžuje, jak je unavená.“

„Já si žehlím košile do práce sám,“ mrazivě odpovídá manžel a asi mě propaluje pohledem. To ovšem nevím jistě, protože se zrovna snažím zakopnout týden starý chuchvalec prachu nepozorovaně pod sedačku, což se mi nedaří. Raději si jej tedy nalepím zespoda na ponožku s tím, že se jej v příhodný okamžik zbavím.

„Dáš si kávu?“ snažím se splnit alespoň elementární hostitelskou povinnost a odcházím do kuchyně. Manžel s Karlem si mezitím vyměňují trudné postřehy z rodinného života.

V tu chvíli poklidnou a poněkud ospalou atmosféru nedělního odpoledne rozčísne výkřik: „Přesilovka,“ a do obýváku vbíhá Edouš a Bohouš, divočejší než parta Dánů, která přijela do Prahy na prodloužený víkend. Vyzbrojeni do detailu propracovanými helmami z plastových misek s vařečkami v rukou, na lýtkách a předloktích chrániče z jednorázových plen svého nejmladšího bratra, chválabohu nepoužitých, doplněných rukavicemi ze stejné pomůcky, rozjíždějí přesilovku, vystřelují míček a hned první šanci proměňují. Zapomenutou vánoční baňku zdobící náš kaktus proměňují v hromádku střepů.

Můj úmysl jim vynadat překazí Jeroným, který okamžitě vycítil možnost mírně se znetvořit a decentně si zakrvácet a hrne se k místu zkázy takovou rychlostí, že nám začaly doutnat parkety. Zde ovšem projevíme bryskní postřeh, který jsme díky počtu našich dětí vybrousili k dokonalosti. Manžel totiž nasazuje osobní obranu a zamezuje útočníkovi v sebepoškození, zatímco já se bleskovými přískoky přiblížím s hadrem a pohromu odklízím.

Jakmile se situace uklidní, můžeme konečně prstem ukázat na viníky: „Vybruslete,“ nastíní manžel našim drahouškům program nadcházejících chvil a aby předešel dalším rozbitým předmětům, ohlušujícímu jekotu, kreativnímu využívání kuchyňských potřeb, zákopové válce, biologické katastrofě a podobným nežádoucím jevům, nekompromisně jim navrhne: „běžte nám něco nakreslit.“

„Tak tohle by se u nás stát nemohlo,“ kochá se Karel a zdá se mi, že v jeho hlase zaznívá i mírná lítost, že mu jeho blonďaté princezny nedopřejí podobné rozptýlení. „Zato u nás se tohle děje furt,“ rezignovaně podotkne manžel. „Jak se vlastně ty tvoje holky mají, jste všichni zdraví?“ ptám se a konečně před Karla pokládám šálek s kávou. „Ale dobře. To víš, teď už je to trochu horší, nosí ze školky rýmečky…“

Najednou se ve dveřích objeví Edoušova hlava. „Co tady zase děláš?“ ptá se ho vyloženě otcovským tónem manžel. „Maminko, já jsem ti něco napsal,“ obrací se na mě můj čerstvý školáček, prvorozené ze tří sluncí naší rodinné galaxie, a podává mi tabulku. Nenadále mě zaplavil pocit obrovské mateřské hrdosti. Aha, tak takové to teda je. Při zpětné analýze si ale myslím, že to, co mi vehnalo červeň do tváří, slzy do očí a zatemnilo můj úsudek, byla spíš kombinace panáka slivovice, extra silného presa a oříšků wasabi.

Za normálních okolností by mě totiž zdrobnělé oslovení přivedlo do střehu, jenomže v této chvíli jsem jej považovala za jeden z ojedinělých projevů synovské lásky. Samozřejmě svou roli sehrálo i to, že jsem se chtěla před návštěvou pochlubit, že alespoň jedno z mých dětí je schopno vytvořit něco jiného než koninu. Takže jsem začala exaltovaně pištět „Edoušku, no to je náááádhe...,“ načež mi dojdou slova a na poměrně dlouhou dobu i kyslík. Na tabulce se, vyvedený úhledným a symetrickým hůlkovým písmem, skví jednoznačné sdělení „HOVNO“, pro méně chápavé čtenáře doplněný názornou ilustrací. Karel se smíchy dusí nakousnutou sušenkou. Manžel rudne.

Než ovšem stačíme to veledílo patřičně ocenit a náležitě okomentovat, zjeví se v obývacím pokoji naše druhorozená ozdoba lidského pokolení, která se očividně rozhodla svému bratrovi ukrást jeho patnáct vteřin slávy. Vchází Bohouš, ozdoben dětským záchodovým prkýnkem, ovšem na opačné straně těla, než je ta, která s tímto zařízením obvykle přichází do styku. Zkrátka mu visí kolem krku. Karel nechápe, já jsem oněměla zřejmě nadobro a manžel bledne. Nakonec se vzpamatuje jako první a zlostně procedí mezi zuby: „Sundej to!“ A nyní nám dochází, že vše, co proběhlo dosud, byla chabá předehra. Bohouš se sice snaží otcova rozkazu ihned uposlechnout, jenomže marně. Teď přišel ten moment, kdy potřeba zasáhnout a zatáhnout jako rodina za jeden provaz, v tomto případě za jedno prkýnko. Rveme nyní již usedavě vzlykajícímu Bohoušovi ten originální chomout přes hlavu, což Jeronýma uvádí v nadšení, s rozjařeným hýkáním se účastní záchranné akce a konečně do něčeho zatíná svůj běloskvoucí chrup. Zakusuje se do stehna svého, i bez toho dostatečně zmučeného, brášky. Což mění situaci, protože nyní se já snažím Jeronýma odtrhnout, zatímco pánové tahají opačným směrem, aby Bohouše, fialového řevem a s odřenýma ušima, osvobodili. Nakonec Jeroným pod příslibem gumových medvídků stisk povoluje a manžel celou situaci zachraňuje pilkou na železo. Chvíli přemýšlí, na co ji použít, potom s povzdechem uzná, že nás syn už stál hodně práce a asi by ho byla škoda, přeřeže prkýnko a Bohouš je konečně volný.

Všichni na sebe chvíli bezhlesně zíráme, načež Karel, tentokrát se znatelnou úlevou, prohlásí: „Tak tohle by se u nás stát nemohlo.“

Ráda bych Karlovi navrhla, ať se ještě někdy staví, ale myslím, že k nám už nikdy na návštěvu nepřijde. Nikdo k nám už nikdy nepřijde na návštěvu.