Přemýšlela jsem, jak mohu já alespoň trochu ulehčit situaci našim obdivuhodným přetíženým zdravotníkům. Moc toho bohužel není. Vlastním dohromady čtyři postarší roušky, které by jim teď byly platné asi jako lístek do divadla.
Jediné a nejlepší, co nyní můžu dělat, abych jim ulevila, je to, že je nebudu potřebovat. Ani nikdo z mé rodiny. Nejlépe se chovat tak, aby byla co nejmenší pravděpodobnost, že se za pár dní doslova na život a na smrt pobiju s nějakým osmdesátiletým staříkem o plicní ventilátor. Takže budeme celá rodina hnít co nejvíce doma v karanténě. Už zase.
Nynější stav v naší rodině mi totiž živě připomíná období velké neštovicové infekce z července 2017, která skolila rovnou 100 % nezletilých členů (myšleno všechny tři) naší základní jednotky státu. Tehdy pětiletý Edoušek se na příměstském táboře nakazil neštovicemi kupodivu i přesto, že všichni rodiče podepsali zjevně velmi relevantní dokument, a to potvrzení o bezinfekčnosti. Při prvním pupínku, který se objevil koncem července a zhyzdil jeho dokonalé a opálené tělíčko, jsem zpřísnila nouzový stav vyhlášený kvůli červnovému narození malého Jeronýmka, zavedla karanténní opatření, bo jsme nechtěli nikoho nakazit a taky s neštovicema se na slunko lézt nemá, a propadla jsem panice. A panika byla zcela na místě.
Za tropických veder jsme zůstali zavření v našem panelákovém bytě s osypaným Edouškem, kterému nemoc nijak neubrala na akceschopnosti a hlasitosti, tříletým zatím zcela zdravým a energickým Bohouškem a dvouměsíčním Jeronýmkem. Role mezi Edouškem a Bohouškem byly rozděleny poměrně jasně a bylo zřejmé, co bude následovat. Mlátili se neustále. A tak jsem se musela přizpůsobit a pokyn: „Nebijte se!“ pozměnit na: „Nebijte se do hlavy!“
Velkou neznámou bylo, zda a v jakém stavu přežije Jeronýmek. Pro brášky byl vším. Živou panenkou, plyšovým medvídkem, kopacím balonem, matrací a spoustou jiných podnětných inkarnací. Obzvláště rádi ho plácali po temeni v oblasti nesrostlé fontanely. Naštěstí však všechny snahy ohleduplných bratrů o jeho likvidaci bral statečně, stejně jako neštovice, které chytil zároveň s Bohouškem. My jsme nakonec zasklili těch pár okenních tabulek, které narušila frekvence mého jekotu, dorostly mi i všechny zoufalstvím vytrhané vlasy a zhruba po dalším měsíci jsem se zbavila paranoidního pocitu, že po mně mé děti jdou.
Tentokrát jsme téměř o tři roky moudřejší a zkušenější. A taky máme k dispozici luxus v podobě zdravotních vycházek. Z obýváku tedy dělám hernu, využívám moderní technologie a vytahuji své tajné zbraně: jógu, nesmírnou trpělivost a nezměrnou bordeltoleranci a věřím, že to zvládneme v poklidu. Přeju zdravotníkům dostatek ochranných pomůcek, hodně sil a všem hlavně zdraví.
