Zase pondělí Při domácí výuce jsem v sobě probudila pedagogického génia. Edouš ani nemusí otevřít učebnici a prý už všechno umí. Zejména angličtinu. „Mami, co je to „what“? „Co.“ „Nevím." „What je „co“.“ „Nevím.“
„What znamená anglicky: „co“.“
„NEVÍM!!!“
Zase úterý
Bohouš se trápí tím, jestli umřu dřív než manžel. Edouš se trápí tím, že Slunce by za zhruba 7,6 miliard let mohlo pohltit Zemi. Jeroným se trápí tím, že jsem mu zakázala vypít dnes již třetí sklenici mléka.
Bohouškovi jsem slíbila, že se vynasnažím zachovat se naživu co nejdéle. Edoušek se mě vyptával, jak zabránit té bezprostřední katastrofě v podobě expandujícího Slunce a zániku naší planety. Nechápu, proč se v této záležitosti obrací na mě. Jeho důvěra v moje duševní schopnosti je na takové úrovni, že když mu sdělím, že pětkrát tři je patnáct, utíká si to ověřit k tatínkovi. A teď mi chce svěřit do rukou osud zeměkoule se vším, co na ní v té době už nebude žít? Abych se mohla ještě chvíli koupat v povzbuzující důvěře svého sedmiletého synka a nepřiznala bezradnost, škodolibě jsem Edoušovi prozradila, že rozhodně dříve dojde ropa. Zabralo to. Ihned se začal zajímat o alternativní zdroje a jak zdokonalit vodíkový pohon. Jeronýmovi jsem mléko ani potom nepovolila.
Zase středa
Když jsem si ráno vyráběla obličej do práce, přinesl mi Bohoušek krabici od tepláků (bo jaké jiné hadry si teď má člověk objednat, že?), co přišly včera, se slovy: „Maminko, na, tady máš krabici. Nasaď si ji na hlavu.“ Přestože s tím, co mi na hlavě roste, vypadám, jako by do mě uhodil blesk, ranilo mě to. Chvíli jsem uvažovala, že si do krabice vyřežu otvory pro oči, ale ještě bych se mohla zmrzačit. Budu se muset spokojit s rouškou.
Tiché uspokojení z práce v kanceláři narušilo jen to, že jsem se řízla o papír. Doma se mě manžel zeptal, jestli jsem nahlásila pracovní úraz. Když jsem mu odpověděla, že jsem nepovažovala za nutné dělat ze sebe ještě většího debila, sdělil mi, že moje chyba, že se mi ten prst zanítí, upadne, vyhodí mě a nikdo další mě nezaměstná. Myslím, že už z toho všeho taky magoří.
Večer se mi oblast vážného řezného zranění zdála nějaká začervenalá. Tajně jsem zkoušela psát na klávesnici bez prostředníčku na pravé ruce.
Zase čtvrtek
Edoušek s Bohouškem se rozhodli, že budou kempovat. V obýváku. Hned ráno začali stavět stan. Tatínek zřejmě ještě dostatečně nezpracoval, že jsem jeho včerejší obavy o mé těžké zranění brala na lehkou váhu a naschvál a hlasitě chlapce v jejich plánech podporoval. Zastihla jsem je ve chvíli, kdy jim navrhoval, že si na plamínku plynového hořáku společně opečou párky. Myslím, že tajně doufal, že jejich aktivitu zarazím, ale já jsem mu tu radost udělat nechtěla a zachovala jsem klid zkušeného jogína. Rozhodla jsem se, že vyměknu až ve chvíli, kdy začnou přitloukat kolíky k plovoucí podlaze nebo je napadne opéct si brambory v rozžhavených uhlíkách. K mé úlevě nakonec na opékání ani táborák nedošlo.
Večer se ke mně Bohoušek naklonil a zašeptal: „Maminko, my jsme ale geniálové, že?“ „Jste, Bohoušku, jste.“
Zase pátek
Dnes na mě padla deprese černější než Jeronýmkův obličej, když maluje vodovkami. Nevím přesně, z čeho vyplynula. Jestli z toho bezčasí, v němž levitujeme. Nebo z toho, že každý den si musím vybrat mezi takovým množstvím rolí, že by z toho dostal tik i národní umělec. Možná moji psychiku drtí stálá hladina hluku vyšší, než kdybych své dny trávila ve voliéře. Anebo mi najednou přišlo líto, že když chci dát svým chlapečkům pusu, utíkají ode mě s větším děsem, než kdyby se k nim blížil kat Mydlář s rozžhaveným železem a že největší projev něžnosti, který vyždímám z Jeronýma je to, že mi olízne tvář, když si hraje na psa. Nakonec, ono je to vlastně docela jedno. Chtěla jsem udělat něco pro zvednutí nálady, a tak jsem si lehla na zem, že se trochu zrelaxuju a hodně zasebelituju. V ten moment mi však do nosu vletěla moucha. Asi na tom byla hůř než já.
Nejdřív mě přepadla ještě větší lítost, že si člověk nad sebou nemůže ani důstojně zatruchlit. Jak jsem tak ale poskakovala, třepala hlavou jak na metalovém koncertu a snažila se hmyz vyfrknout, došlo mi, že na tom vlastně vůbec nejsem špatně jak se mi zdálo. Ještě můžu skákat a nic mě u toho nebolí. Existuje plastika ušních bubínků. Žiju.
