Jak to v té reklamě dělají?

Vzhledem k tomu, že se v poslední době stala údržba domácnosti mou hlavní pracovní náplní, zažívám velice často pocit frustrace. K domácím pracem mám vztah pouze o stupínek vřelejší než k návštěvě zubaře, bohužel je ale musím absolvovat častěji. Obdivuju proto ty upravené dámy v televizi umanuté učinit své domovy sterilními. Prožívám s nimi každý ten krátký příběh zoufalství, kdy i přes pot kanoucí z jejich nalíčených obličejů, se jim ty bestie bakteriální stále vysmívají. A vždy s úlevou vydechnu, kdy se NAŠTĚSTÍ objeví ten jediný správný prostředek, který vymýtí vše živé v okruhu několika set metrů od epicentra. Široký úsměv a rozzářené oči těchto žen pak napovídají, že to pravé štěstí a vlastně celý smysl života spočívá v naleštěné míse a vydezinfikovaném prkénku.

Já chci být také tak šťastná. Smrtonosné prostředky sice používám, ale po jejich použití rozhodně nepřipomínám ty hospodyně řičící nadšením. Budu k tomu asi muset přistupovat jinak a pozitivněji. Jakže to dělají v té reklamě? Oblékám své nejlepší džíny a halenku, kterou jsem měla na bratrově svatbě, make up, stíny, řasenka a úsměv a ono to funguje, opravdu se hned cítím líp. Tak teď už jenom naprostá podružnost, zbavit záchod 99,9% bakterií. Dokonce se na to začínám i těšit. Beru do ruky ten tolik propagovaný jed a…

O patnáct minut později, kdy jsem si levé oko proplachovala asi dvěma hektolitry borové vody, jsem tím pravým zjistila, že jsem díky pokusu o úklid na své tváři stvořila perlu abstraktního malířství. Decentní monokl našedlé barvy zajímavě kontrastuje s ostrou červení nateklých víček, přičemž antracitově černá linka, dekadentně se táhnoucí z pravého vnějšího očního koutku, lemuje rysy ztrhané tváře a na ušním lalůčku se spojuje s velkoryse provedenou šmouhou lehce nafialovělé rtěnky. Výtrysk tvořivosti ovšem pokračoval i níže. Slavnostní oděv ozdobila batika originální tak, že bych se v té nádheře styděla jít i se smetím.

Tehdy jsem se však ještě nevzdala. Rezignace se dostavila až ve chvíli, kdy jsem si během lepení toho voňacího proužku tak, abych se nedotkla ani zbývajícího 0,1% živořící bakterie, spláchla pravou ruku do mísy. Proklela jsem ten barvící nesmysl, který dávám do nádržky. Chtělo se mi brečet, ale přece se nenechám rozhodit nějakou porcelánovou nádobou. A tak jsem se na vzniklé situaci snažila najít alespoň nějaká pozitiva. Nakonec, moje modrá ruka s červeně nalakovanými nehty vypadá vcelku vlastenecky. A když si k ní obleču ještě bílé tričko, vyjádřím podporu našim hokejistům bez toho, že bych si musela pořizovat vlajku. A o tom ekzému, který mi začíná vyrážet, budu tvrdit, že je to slepá mapa České republiky.

Čím to, že mě ani tohle moc nepovzbudilo? Asi dělám něco špatně. Anebo že by nám v reklamě lhali a dokonalé štěstí prostě neexistuje? No nic, až budu velká a bohatá, pořídím si paní na úklid.