Icebreaker

Letní povídka pro Víkend MF DNES. „Gabiiii, mamka říkala, že mě v pátek odvezeš k babičce. A pojedeme vlakem,“ vynáší Vláďa ortel nad plánovaným víkendovým programem. Ti, co Vláďu znají, vědí, že mi byl svěřen úkol, před kterým by i Chuck Norris dělal, jakože nerozumí, pak by s omluvným úsměvem vycouval, změnil si jméno a emigroval na Kubu. Pro ty, co ho neznají, ráda vysvětlím. Vláďa je pohledný a milý dvaadvacetiletý mladý muž s naivní duší šestiletého dítěte s autistickými rysy. A taky je to můj bratr. Dlouho jsem hloubala nad tím, jaký je účel toho, že takoví lidé jsou mezi námi. S postupujícími lety jsem na to konečně přišla. Mají nám připomínat, co je v životě nejdůležitější. A tohle ví Vláďa naprosto přesně. Nejdůležitější v životě jsou vlaky, bowling a počasí.

„No…,“ hledám výmluvu, jak bych se této žádosti, teda spíše nepřímému rozkazu, vyhnula a přemítám, jestli se mi vyplatí zlomit si ruku.

„No tak dobře,“ rezignuju na sebepoškozující nápad a kapituluju.

Nakonec, aspoň se trochu rozptýlím od myšlenek na rozchod s Petrem. Opustil mě po tříletém vztahu už před dvěma měsíci, ale já se pořád ještě plácám na místě černějším než hornická štola a oči se mi orosí i jen při pohledu na toaletní papír jeho oblíbené značky. Výlet s Vláďou je tedy zárukou, že budu muset upřít veškeré své mentální schopnosti, abych jej přežila při relativním duševním zdraví a aspoň se zbytečkem důstojnosti.

Že budu potřebovat i koňskou dávku trpělivosti, naznačily již následující dny, kdy mi Vláďa ještě třikrát zavolal, aby se ujistil, že cesta vlakem platí. Taky mi musel bezpodmínečně sdělit, že pojedeme expresem Hutník, který začíná ve stanici Bohumín, pokračuje přes Ostravu hlavní nádraží, kde nasedneme, načež pojede přes Ostravu Svinov, Hranice na Moravě, Přerov, Olomouc, tam budeme vystupovat. A vlak už bez nás bude pokračovat do České Třebové, Pardubic, Kolína, Prahy-Libně a Prahy-hlavního nádraží. Posléze volal počtvrté s tím, že se spletl, že vlak nebude zastavovat v Přerově a naopak po Olomouci zastaví ještě v Zábřehu na Moravě. Poděkovala jsem Vláďovi za informace, bez kterých by naše mise neuspěla, a začala jsem trénovat meditační umění tibetských mnichů, které mi snad zajistí přežití.

V den odjezdu Vláďu instruuju: „Vladi, vlak nám jede 8:43, vyjdeme tak za deset osm, ať se nemusíme honit.“

„Já vyjdu v 8:03,“ odpovídá jako obvykle spolupracující bratr.

„Proč zrovna v 8:03?“ vypadne ze mě překvapeně, aniž bych si stačila uvědomit, že diskuze o tomto tématu je vcelku absurdní. Šéfem jsem tady totiž já, starší sestra.

„Protože chci vyjít v 8:03.“

„To mě nezajímá, vycházíme v 7:50,“ podotknu už vcelku racionálně.

„Já vyjdu v 8:03,“ kontruje naprosto klidným tónem.

„Vlado, neštvi mě, vycházíme za deset osm,“ začínám se vytáčet.

„Já vyjdu v 8:03,“ opáčí stále stejně nevzrušeně.

„Vycházíme za deset osm a už o tom s tebou nebudu diskutovat.“

V 8:03 Vláďovi pípne alarm na hodinkách a otevíráme vchodové dveře. Cestou na vlak se divím, že se divím. Moc dobře přece vím, že bratr by byl schopen udělat z devíti z deseti školitelů asertivity klienty psychiatrické léčebny s nevyléčitelným tikem. Tomu desátému by mohl sloužit jako výmluvná ukázka toho, jak umění asertivity dotáhnout k dokonalosti. Nestačím se ale divit dlouho, protože Vláďa opakuje, kterými stanicemi pojedeme, a poté mi klade záludné otázky typu: „Pojedeme přes Českou Třebovou?“ „Po které zastávce bude Kolín?“ aby se ujistil, že probírané látce rozumím.

Konečně sedíme ve vlaku. Sice trochu rozcuchaní a upocení ze závěrečného spurtu, ale aspoň jsme to stihli. Moc lidí nejede, ani přesto jsme však nenašli prázdné kupéčko, a tak nám společnost dělá spíše plno než štíhlá dáma s tlačenkou. Navzájem se ve vší slušnosti ignorujeme, jak už to tak ve vlacích a výtazích bývá zvykem. Mezitím mi bratr přeříkává předpověď počasí na další tři dny. Bude oblačno až zataženo, 28 až 32 stupňů Celsia. Místy budou i bouřky. Vláďa několikrát zjišťuje, jestli místy znamená Olomouc. Několikrát se mu snažím vysvětlit, že nevím. A že to neví ani ten pán, co to říkal v televizi. Po dvaceti minutách ze mě Vladko konečně přestává dolovat odpověď a volá babičce, jestli má v pořádku hromosvod. Paní s tlačenkou se snaží moc si nás nevšímat, ale její zvednuté obočí nezamaskuje ani apartní klobouček naražený hluboko do čela.

Vypadá to, že cesta s mým bratrem je nápor i na cizí nervy. Paní totiž dotlačila tlačenku a vytahuje čokoládu. Vláďa najednou zmlkne a přestává paní ignorovat.

„Dej mi,“ pronese směrem k ní mile.

„Vláďo,“ okřikuju ho, „za prvé: po cizích lidech se nepochtívá. Za druhé: když něco chceš, tak popros. Za třetí: cizím lidem se netyká.“

„Paní, dej mi, prosím,“ bere si Vladko moje výtky k srdci.

Paní se snaží dělat, že neslyší a nenápadně si přitáhne rychle mizící čokoládu k sobě.

„Vláďo, nesomruj!“ okřikuju ho. „Stejně čokoládu nemůžeš, podívej se na sebe, jak máš velké břicho.“

„Ale ta paní má taky velké břicho a už ji skoro celou snědla,“ argumentuje bratr vcelku logicky.

„Vlado! Nemůžeš lidem, které neznáš, říkat pravdu do očí,“ uděluju mu lekci z dospělácké pokrytečtiny.

Dotyčná paní se asi najednou rozhodla pro dietu, protože balí čokoládu. Poté balí i tašky, a i přes to, že vlak zastavuje až za 20 minut, odchází z kupé. Bez pozdravu.

„Gabiiii, ta paní se ani nerozloučila, ta je teda nevychovaná,“ poznamenal Vláďa za zavírajícími se dveřmi. 

Do Hranic na Moravě jsem přežila pouze díky meditaci. Pozorně poslouchat přesný souhrn zoufalých výsledků Baníku z právě uplynulé sezóny totiž vydržím bez toho, aby mi mozek změknul na hmotu podobnou pudingu, zpravidla maximálně dvě minuty.

„Dobrý den,“ vytrhne mě z letargie sympatický hlas. „Máte tady volno?“

Nevěřím vlastním očím, ve dveřích stojí Keanu Reeves. Ale že by Keanu uměl česky? A že by zároveň trpěl vzácnou sadomasochistickou zálibou v cestování vlaky Českých drah? Keanu to teda nejspíš nebude, ale podobnost nově příchozího cestujícího s mým hereckým idolem způsobuje, že se ihned zamiluju. A zrudnu.

Nakonec seberu poslední zbytky vyjadřovacích schopností a ochraptěle zamumlám: „Ano.“

V tu chvíli mi dojde, že vláďoterapie zabrala. Od rána jsem na Petra ani nepomyslela. A co víc, vidím malinkatou světlušku na konci toho černého tunelu, kde se nacházím. Začínají mě totiž zajímat muži i přes slib, že do konce života se už na žádného nepodívám, nepromluvím a vlastně se raději stanu lesbou. Zřejmě si ten vstup do kláštera ještě rozmyslím.

Vypadá to, že Vláďa má stejný vkus. Mladý muž mu evidentně padl do oka, takže ještě než stačí dosednout, bratr vystartuje s napřaženou pravicí: „Dobrý den, já jsem Vláďa a jsem majitelem bowlingu.“

Už nejsem rudá jen já.

„Dobrý den, těší mě, já jsem Tomáš,“ zmateně odvětí Keanu a evidentně má problém přijaté informace zpracovat. Milosrdně mu očima ukazuju nad hlavu na plastové kuželky čouhající z naší tašky. Tomáš chápe a Vladko zahajuje výslech:

„Hraješ bowling?“

„Jo, občas.“

„A kolik máš rekord?“

„Tak to nevím.“

„Jak nevíš? To přece musíš vědět.“

„No tak asi sto.“

„Tak to teda moc hrát neumíš,“ prohlásí pohrdavě Vláďa a raději mění téma rozhovoru.

„Kam jedeš?“

„Do Olomouce,“ odpovídá Tomáš. Já bráchu neokřikuju, protože to vypadá, že spolucestujícímu zpovídání nevadí. A tak jen napínám uši, co z něj brácha ještě vytáhne.

„My taky,“ zaraduje se Vláďa. „Jedeme k babičce. Jedeš taky k babičce?“

„Ne,“ odpovídá Tomáš pobaveně a očekává další otázku.

Vláďa ho nezklame: „Máš holku?“ vypálí ze zálohy. Teď bych ho měla usměrnit, ale když mě zrovna tohle zajímá nejvíc.

„No….ne, vlastně nemám,“ přiznává se a já se nenápadně zatetelím radostí.

„Tak to bys mohl chodit s Gabkou, Petr jí totiž dal kopačky,“ usmívá se bratr spokojeně nad tím, jak dobře to vymyslel.

V tu chvíli přestávám chtít existovat. Trapněji by mi snad nebylo, ani kdybych si na záchodě omylem zakasala sukni do kalhotek a vyrazila tak do práce. A už vůbec nechci slyšet pokračování rozhovoru. Díkybohu, teda spíše díky paní průvodčí, ani nemusím.

„Přistoupili, prosím,“ vysvobozuje mě. Nejdříve odbaví Tomáše a pak jí lístek za bratra i za sebe, včetně průkazu ZTP/P, podávám já. Průvodčí se zarazí, zírá nejdřív na mě, pak na Vláďu. Pak na Vláďu a zase na mě.

Načež z ní vypadne: „A tady pán je průvodce?“

„Průvodce jsem přece já,“ zpražím ji pohledem.

„To jsem teda dopadla,“ povzdechnu si nahlas, když se za ní zavřou dveře. „Lidi si mě pletou s mým mentálně retardovaným bratrem.“

„A nechtěla byste raději dopadnout tak, že se mnou půjdete na kafe?“ zeptá se Tomáš.